Výstava Crufts 2011 Birmingham, Velká Británie
Protože návštěva anglického Crufts byla samozřejmě událostí číslo jedna, napsat reportáž, případně se účastnit její tvorby, chtěli všichni účastníci této mise. Protože by to asi špatně dopadlo, dohodli jsme se tentokrát na trochu jiném formátu, kde  každý z nás může přijít se svojí troškou do mlýna. Rozhodli jsme se pro formu rozhovoru do fiktivního časopisu, kde dostanou prostor všichni, kteří k tomu mají co říci. Takže zde budou názory Kateřiny, Miloše, Fency a konečně i Abygail. Snad se Vám tato forma bude líbit.
Report: Co je to Crufts? Miloš: Crufts je mezinárodní výstava psů pořádaná anglickým Kennel Clubem, která se koná každý rok v březnu na Národním výstavišti (NEC) V Birminghamu v Anglii. Výstava trvá čtyři dny a podle záznamů Guinessovy knihy rekordů se jedná o největší výstavu psů na světě. Crufts byl pojmenován po svém zakladateli Charlesi Cruftovi, který pracoval jako generální manažer firmy vyrábějící psí suchary. První výstava pod názvem Crufts se konala v Islingtonu v roce 1891. Zúčastnilo se ho asi 2000 psů. Po smrti Charlese prodala jeho manželka práva na výstavu anglickému Kennel Clubu. Ten ji organizoval postupně na několika místech v Londýně, od roku 1991 se přestěhovala na Národní výstaviště v Birminghamu, které je jediné schopné pojmout množství vystavovaných psů, chovatelů a návštěvníků. Sté výročí v roce 1997 navštívilo 22.973 psů. Letošní rok bylo opět malé jubileum – Crufts slavil 120 let a zúčastilo se ho přes 25.000 psů a výstavu navštívilo kolem 200.000 návštěvníků. Další informace hovoří o tom, že neanglických vystavovatelů bylo 1231 a bylo mezi nimi 37 Čechů.
Report: Co vy a Crufts? Kateřina: Celé to začalo před šesti lety s koupí mé milované feny Fency. Dodnes si vzpomínám na své stoprocentní přesvědčení, že na výstavu psů mě nikdo nedostane ani párem volů. Člověk znal jen yorkshire terriery, kteří se kvůli výstavám pomalu ani nemůžou dojít v klidu vyčůrat na trávník. Jednu jedinou výstavu jsem slíbila chovatelce, a tak to nakonec všechno začalo. Kdyby se tenkrát Fency nepodařilo okouzlit rozhodčí a ten nás vyhodil z kruhu, žili bychom dál ve stereotypu a bez nových přátel a zážitků. Asi každého ale nadchne, když jeho pes vyhraje a tak jsme nastartovali výstavní život, kterým žijeme dodnes. Po dvouletém vystavování a pronikání do tajů výstav jsem narazila na webové stránky s odkazy na fotografie a videa o legendárním a pro nás zcela posvátném Crufts. O prestižní výstavě se skvělými vystavovateli, kteří umějí vystavovat tak, jak se nám ani nezdá, o skvělé organizaci, která chybí všude na českých výstavách a prostě o všem, čeho se to týká. Laik a člověk, který vystavuje jednou nebo dvakrát do roka asi nepochopí, o čem mluvím. Ale pro mě se stalo snem a cílem se na Crufts podívat. Troufám si říci, že tímto snem sní asi většina vystavovatelů. Projít se na legendárním zeleném koberci, ukázat svoji pýchu, svého krásného psa velmi zkušeným rozhodčím. Podívat se na úplně jinou a diametrálně odlišnou konkurenci. Každý pes, ač stejné rasy, je úplně jiný, krásný, skvěle předvedený a neodolatelný. Nevíte, který pes je krásnější, kam se dřív podívat, aby jste o nic nepřišli. Organizace skvělá a všichni lidé velmi ochotní. Každý rok jsem sledovala své plemeno - jak si vede a který fešák je ten nejkrásnější. Představovala jsem si, jakou asi radost má jeho chovatel a majitel. Jakou prestiž právě získal a vůbec jaké to je. Postavit se na ten schůdek s číslem jedna a vědět, že jste TOP. Neuvěřitelně krásný pocit, který člověk jen tiše závidí. Miloš: Když holky začaly o Crufts mluvit, viděl jsem to jako další „dětský“ sen. Ne že bych jim to nepřál, ale bylo to v té době opravdu jenom zbožné přání. Fency byla sice úspěšná, ale spíše jenom v tom našem malém rybníčku bývalých východních států. Podmínky pro účast sice splnila (získala jak kvalifikaci, tak dosáhla titulu interšampion), ale přece jenom bylo jasné, že na tu nejlepší konkurenci prostě nemá. Její stavba těla je shodná se standardem, je tedy typickým kernem, ale svět dnes chce něco jiného. S příchodem Abygail se situace změnila, neboť je tím líbivým kernem, který se dnes nosí a také její úspěchy jsou zřejmější. Abygail: No to mně bylo jasné, že tam jet musíme. Když už jsme byly na Inteře, evropské výstavě, dvou světovkách, v Rybníkách J, tak Crufts byl přece logickým pokračováním. Fency: Mně původně slibovali, že pojedu také, ale nakonec jsem dala přednost mládí. Ale poté, co mi to všechno popisovali, tak začínám uvažovat o startu ve veteránech.
Report: Jak je vůbec možné se na Crufts dostat? Katka: Základem je, že musíte získat kvalifikaci. Každá země, která je organizovaná v FCI má právo jednu svoji mezinárodní výstavu za rok označit jako kvalifikační výstavu pro Crufts. Psi, kteří na této výstavě získají titul CACIB, dostávají zároveň kvalifikaci na Crufts. V případě mladých psů je kvalifikační předpoklad splněn získáním ocenění CAJC. Ve své podstatě tedy z každé mezinárodní výstavy mohou postoupit pouze dvě feny a dva psy ročně (potud samozřejmě teorie, protože psi se často účastní několika kvalifikačních výstav, a pokud vícekrát získají CACIB mohou mít i více kvalifikací). To se loni například povedlo i Abygail, kdy získala kvalifikaci  v Praze a také v Bratislavě. Miloš: Druhou možností, jak se na Crufts dostat, je splnění podmínek a získání titulu Interšampion. Ti se totiž mohou na Crufts hlásit přímo a nepotřebují se zúčastnit žádných kvalifikací. Ve své podstatě mají tato opatření za úkol eliminovat množství psů na výstavě a zajistit přítomnost pouze kvalitních jedinců. Proto také při hodnocení neexistuje známkování, tak jak jsme zvyklí z našich výstav (výborný, velmi dobrý,…). Protože VDčkové zvíře se sem prostě nemůže dostat.
Report: Kdy jste se tedy na Crufts rozhodli jet? Katka: Na Crufts jsem chtěla tento rok jet na 100%, ale pouze jako divák. V podstatě už jsem měla vybranou leteckou společnost, se kterou poletíme i hotel nedaleko výstaviště, kde budeme bydlet. Byla jsem dohodnutá s mnoha mými kamarády ze světové výstavy v Dánsku a s dalšími z internetových portálů, že se tam potkáme a užijeme si pěkný den. To bych ale nebyla já, aby to nebylo vždy jinak, než se to naplánuje. Když jsme s Abygail vyhrály už druhou kvalifikaci (Praha a Bratislava) začal ve mně bujet nápad. Na Crufts jsem chtěla jet už dávno. A konečně jsem měla psa, se kterým bych se nebála v tak skvělé konkurenci nastoupit. Fency je pro mě stále krásná, ale už je starší a navíc štěňátka se na ni projevily. V neposlední řadě, je typ který už se dneska, bohužel nenosí, což si myslím, že je škoda. Začaly jsme postupně zjišťovat co a jak. Jen tak, nezávazně a bez jakéhokoli povědomí, táta zjišťoval veškeré informace, abychom byly jako na rok 2012 připraveni J Jak skvělý byl můj plán. Vše se změnilo v dokonalost samu, a to když Lucie, můj sparing partner, dostala se svojí krásnou, z Finska dovezenou Sylvi, kvalifikaci v maďarském Szombathely a následně i v Tullnu. No, a protože Lucka je taky pro každou špatnost, rozhodly jsme se, že pojedeme spolu J a už letos.
Report: Takže kvalifikaci jste měli, stačilo zabalit a mohli jste jet… Miloš: Pochopitelně, tak jednoduché to není. Tím spíš, že jedete do Anglie. Když padlo rozhodnutí, tak jsme začali shánět informace a nakonec jsme zjistili, že pokud máme dát všechno potřebné dohromady, nemáme vlastně vůbec žádný čas. První, co je nutné zajistit, je potvrzení o obsahu antirabických protilátek v krvi (tzv. titr) – ten musí být hotový minimálně 6 měsíců před odjezdem do Anglie. Pokud si uvědomíte, že Crufts je začátkem března, tak odběr krve na titr musíte nejpozději odevzdat na přelomu srpna a září a musíte doufat, že vše bude v pořádku. Pokud by totiž bylo nutné přeočkování, pak již březnový Crufts nestíháte L Další bez čeho se neobejdete je tzv. ATC (Authority to Complete). Jedná se o evidenční číslo v databázi Kennel Clubu v Anglii, které je nutné pro přihlášení na výstavu. Žádá se o něj písemně, jeho vyřízení trvá minimálně měsíc a bez něj nemůžete vyplnit přihlášku (uzávěrka přihlášek na Crufts je počátkem ledna). Za vystavení certifikátu se samozřejmě platí, problém nastane, když začnete zjišťovat, jak zaplatit. Ani přes urgence Kennel Club nereagoval a nezaslal nám číslo účtu v IBAN podobě, takže jsme nakonec rezignovali a peníze jsme poslali normálně v obálce s požadovanými dokumenty. Překvapivě – fungovalo to. Protokol o přidělení ATC dorazil asi za tři neděle a my mohli podat přihlášku. Uzávěrka byla letos 7. ledna, on-line bylo možno se přihlásit ještě o týden později. Vyplnili jsme tedy přihlášku na netu, poslali všechny doklady, zaplatili startovné a nic. Žádné potvrzení, doklad o tom, že jste přihlášení, prostě nic. Takže pro jistotu jsme začátkem ledna ještě poslali přihlášku poštou. Abygail: No jo, ty toho nadělaj. Katka: Další úkol je najít ubytování. Bohužel mnoho hotelů v Anglii ubytování s pejsky nenabízí. Jsme zvyklí opět na něco jiného, v „naší“ Evropě není problém takový hotel nalézt, zatímco v Birminghamu to problém byl. Nakonec se něco málo poštěstilo, ale po dvou třech mailech s námi hotel přestal komunikovat. Další už jsme potom nehledali, protože se věc mezitím vyřešila jinak. Další úkol bylo, jak se tam vůbec dostaneme. Auto je logický předpoklad, protože autobusoví dopravci nás s pejsky odmítli vzít a letecky to nepřicházelo v úvahu, protože dávat psy do zavazadlového prostoru odmítáme. Přestože u nás vše nakonec dopadlo jinak, musíme upozornit, že individuální vystavovatele a cestovatele čeká další problém. Anglie je totiž ostrov J, tudíž zbývají jen dvě možnosti. Použití Eurotunnelu nebo cesta trajektem. Obojí se platí (dost draze), obojí je lepší si dopředu objednat (pak je značná sleva), k obojímu musíte přijet na objednaný čas (jinak jízdenka propadá). Abygail: Moc odvázaná jsem z toho, že strávím 24 hodin v přepravce nebyla. Ale bohužel se nedalo nic dělat.
Report: Tak jak jste se tam nakonec dostali? Katka: Nejdříve jsme opravdu uvažovaly nad tím, že pojedeme autem. Když jsme se ale usilovně hádaly skoro týden, kdo bude řídit v Anglii (vlevo), dohodly jsem se a napsaly pár známým. Facebook má něco do sebe a těch známých z výstav už přece jenom také máme dost. Abygail: Jasně, takže slovo dalo slovo – vlastně mail dal mail a přišla nabídka, která se v podstatě nedala odmítnout. Vyřešila všechny problémy jedním vrzem a já měla jistotu, že 24 hodin v přepravce nebudu J. Miloš: Podle došlé nabídky naším jediným úkolem bylo, dostat se do městečka Illingen nedaleko německého Saarbrückenu. Na místě jsme měli být v pátek v 5.00 ráno. Čili pro nás celkem jednoduchý úkol, vyjet ve čtvrtek večer tak, abychom na čtvrtou hodinu byli na místě. Naplánovat cestu i časový rozvrh nebyl žádný problém, takže skutečně na čas jsme dojeli. Tady na nás už čekala bábovka, čaj a káva v domečku u Izoldy. Na její zahradě jsme potom odložili naše autíčko a s věcmi jsme se potom přestěhovali do autobusu, který ve ¾ na pět přijel k jejímu domu. Kromě nás a Izoldy k autobusu dorazily ještě další tři dámy a před pátou jsme vyrazili směr Crufts.   Katka:  Takže už jste asi pochopili, že jsme se přidali k výpravě organizované právě za účelem návštěvy Crufts a vystavování na něm. Organizátoři za nás vyřídili dopravu, zajistili prvotřídní hotel za režijní cenu, vyřešili dopravu z hotelu na výstaviště a zpět, postarali se o jídlo, navigaci, průjezd Eurotunnelem. A nám zbylo jedno jediné, v pohodě si odpočinout po noční jízdě a užívat si pohodlí luxusního autobusu. Cestou jsme nabírali další účastníky mise – v Lucembursku, v Belgii i ve Francii. Nakonec nás bylo celkem 20, což ale znamenalo, že pro každého byla rezervována dvojsedačka, takže vše v naprostém pohodlí.
		Report: No tak to bylo super. Takže nebyla žádná vada na kráse? Katka: Jeden nedostatek se opravdu objevil. A to byly první spolucestující. Čtyři dámy a výřečný řidič totiž na předních sedadlech utvořili diskusní klub, a kdo znáte výřečnost a hlasitost německých obyvatel, tak už asi víte, o co jde. Na to, že jsme seděli skoro na konci autobusu, jsme zcela bez problému rozuměli řidiči a jeho obdivovatelkám každé slovo. Přeřvali dokonce i MP3, kterou jsem si nacpala do uší a pustila na plné pecky L. Naštěstí neumím německy. Při představě, jak mě rozčilovala jejich hlasitá mluva si nedokážu představit, co bych dělala, kdybych i rozuměla tomu, jaké malichernosti rozebírají J Navíc jsem si vždycky myslela, a všichni mě utvrzovali v tom, že my dvě s Luckou nezavřeme pusu ….. , Abygail: Tak to můžu potvrdit J Katka:…… tak to, co předvedlo těch pět, jsme opravdu ještě nedokázaly. Nekecám a opravdu nepřibarvuji, ale oni nezmlkly ani na minutu!!! Celých 13 hodin tam a 13 hodin zpátky. A i když jsme zastavily na pumpě a já šla na záchod, tak si povídaly i přes zavřené kabinky. Teprve až tady mi došel vtip, který jsem slyšela asi před půl rokem: Sedí spolu v cele 20let dvě ženy. Ve stejný den jsou propuštěny a za branou na svobodě jedna povídá té druhé: „Jo a stav se odpoledne na kafe, musíme si to dopovědět“ Nepřeháním, fakt hrůza. Ale na jednu stranu to bylo asi jediné negativum. Měly jsme s Abygail pro sebe celou dvojsedačku. Při nástupu jsme od řidiče dostaly deku a bylo nám řečeno, že pejsci nemusí být v přepravce. Tak to mi opravdu spadl kámen ze srdce. Bála jsem se, jak bude Abygail z přepravky pomačkaná a celá rozlámaná. Takže jsme to krásně střídaly. Protože Aby v autě není zvyklá spát bez přepravky, po chvilkách jsem ji tam dávala odpočinout a vyspat. Jinak byla venku na sedačce, zvesela koukala ven a četla smsky v trávě přes sklo autobusu a nebo řádila se Sylvi. Miloš: Jinak autobus stavil poměrně často. Opravdu bylo myšleno na psy víc než na lidi, což bylo velmi pozitivní. Autobus jel na čas podle naplánovaného harmonogramu, takže jsme nikde na nikoho nečekali a naopak se nikde nezdržovali. Pauzy byly krátké, cca 15 minut,  aby se stihlo vyčůrat a protáhnout celé osazenstvo J Cesta vedla minimálně z 90% po dálnicích, takže rychle ubíhala. Hranice dnes tvoří jenom cedule na silnici, takže to, že jsme přejeli z Německa přes Lucembursko a Belgii do Francie, nikdo ani nepostřehl. Jenom pro informaci jsme jeli následující trasou. Naše první část – Praha – Rozvadov – Nürnberg – Mannheim – Illingen - měla 650 km a trvala cca 7 hodin. Trasa autobusem – Illingen – Luxemburg – Namur – Mons – Lille – Calais – Eurotunnel – Folkestone – Londýn – Northampton – Coventry – Birmingham byla kolem 900 km a trvala 12 hodin.
Report: Jak jste zvládli veterinární prohlídku do Anglie? Prý bývají dost náročné. Nebyly tu žádné problémy? Katka: Je pravda, že jestli jsme se něčeho báli, tak to byla veterinární kontrola našich pejsků. Všude se píše, že anglická kontrola je náročná, roli hrají dokonce i minuty očkování, takže jsme opravdu uklidnili, až když náš autobus přejel přes pomyslnou hranici a směřoval na nástupiště Eurotunnelu. Miloš: Do prostoru Eurotunnelu se sjíždí přímo z francouzské dálnice č. A16 (E402). Najednou prostě vjedete do ohraničeného prostoru a před vámi se objeví odbavovací prostor. Ještě před tím, než jsme do něj vjeli, tak se objevili cedule, které nás nasměrovali do místa veterinární kontroly. Nízký domeček, v něm čtyři anglické komisní dámy (podotýkám, že jsme ještě byli na francouzském území). Každý pes se musel osobně dostavit, čtečkou byl přečten jeho čip, ten byl porovnán s číslem uvedeným v očkovacím průkaze a pak nastalo listování v Pet pasu a počítání dnů. Abygail: To bych měla asi vysvětlit. První, co je zajímá, jestli sedí čip s doklady. Potom zkoumají, jestli čip byl nastřelen před tím, než bylo provedeno poslední očkování proti vzteklině. Dále je kontrola, zda vakcína proti vzteklině odpovídá stanoveným podmínkám (v podstatě jde o to, zda je v Anglii licencovaná a zda nebylo očkování provedeno v době kratší než 30 dnů před cestou do Anglie), následuje kontrola zápisu titru (hlavně zda je dodrženo 6 měsíců a zda je tu úřední kulaté razítko). Další kontrola je zaměřená na ošetření proti klíšťatům a blechám a jako poslední kontrola povinného odčervení. U těchto posledních kontrol je dána povinnost, že toto ošetření nesmí být v době překročení hranic do Anglie mladší 24 hodin a starší 48 hodin. Do Pet pasu musí být uveden název látky, název jejího výrobce, datum a přesně i hodina ošetření, potvrzená veterinárním lékařem.  To poslední je pro nás největší nezvyk, neboť odčervení a ošetření proti klíšťatům nikdo v Evropě nechce, záleží jen na majiteli, jestli ho provádí. Tady navíc chtějí nejenom potvrzení od lékaře, ale i čas, kdy bylo ošetření provedeno. Takže počítat, počítat a počítat. Jako úplně poslední bylo zkontrolováno klinické vyšetření psa před cestou, přímo s uvedením cesty do Anglie. No naštěstí jsme splnili všechny povinnosti a dámy rozhodly, že můžeme jejich zemi navštívit, aniž bychom tam zavlekli potupné choroby, které by vyvraždili celou britskou populaci. Na druhou stranu, kdybychom nějaké zvíře nechali v autobuse a na kontrolu jej nevzali, tak žádná další prověrka již neexistovala, takže bychom převezli i slona.
		Report: Takže kontrola proběhla v pohodě, co bylo dál? Abygail: No co, pak jsme měli jet vlakem a na to jsem se těšila, protože tím jsem ještě nejela. Bohužel jsme stejně zůstali v autobuse, takže jsem to celé prospala a vzbudila jsem se až v Anglii. Katka: Od veterinární kontroly jsme opět najeli na odbavovací prostor k tunelu. Projeli jsme první propustkou a přijeli na první „hraniční“ přechod – francouzský. Do autobusu nastoupil francouzský policista (celník?) vyptal se co a jak. Samozřejmě ho nezajímal nikdo jiný než čtyři Češi, to samé nás čekalo na „anglickém“ přechodu. Je vidět, že do Evropské unie nás sice vzali, ale jsme stále jenom druhořadí občané. L Miloš: Pak už nás čekal jenom Eurotunnel. Musím říci, že jsem počítal s tím, že je vše propracované, ale přesto mě ta dokonalost překvapila. Už na první propustce, kam jsme přijeli v 12.40 nám oznámili, že náš vlak odjíždí ve 13.20. Hraniční kontroly trvaly asi do 13.00, ve 13.05 jsme najeli do čekacího prostoru před vlaky. Je zde několik občerstvovacích automatů, takže si můžete dát kávu nebo obloženou bagetu. Ve 13.10 se otevřela závora a byli jsme vpuštěni do prostoru nástupiště, ze kterého jsme rovnou najeli do připraveného vlaku. Vagony jsme projeli po celé délce (cca 100 m) a zůstali jsme stát v prvním přímo za lokomotivou (klobouk dolů před řidičem autobusu, na obou stranách bylo tak 10 cm místa). Obsluha zabezpečila autobus proti pohybu a přesně ve 13.20 se vlak rozjel. Kdyby nebylo průzory vidět ven z vagonu, tak by nikdo ani nepoznal, že se pohybujeme. Cesta trvala avizovaných 35 minut, přesně ve dvě hodiny jsme již byli z vlaku venku a najížděli jsme na anglickou dálnici M20.
Report: Jak Vás přivítala Anglie? Miloš: V Anglii jsem ještě nebyl, takže jsem se docela těšil. No a coby řidič, hlavně na dopravu. J Když jsme původně plánovali jízdu autem, říkal jsem si, že jízda vlevo by asi byla největším problémem, ale asi by si člověk velice rychle zvyknul. Po pár desítkách kilometrů (sice jen na sedadle vedle řidiče) už jsem se díval na správné strany a v pohodě vyhodnocoval dopravní situace. Navíc je pravda, že Angličané asi s handicapem neostrovních řidičů počítají a vše je na silnicích polopaticky nakresleno (např. jízda po kruhových objezdech). Jinak cesta byla v pohodě, jediný problém se vyskytl u Dartford Tunnelu, který vede pod Temží. Cesta skrz něj je zpoplatněna a v době naše příjezdu policie zavřela jeden z tubusů, takže veškerá doprava se musela vtěsnat z šesti pruhů dálnice do dvou, navíc se zastavit na mýtnici a zaplatit, a proto zde došlo asi k ¾ hodinovému popojíždění. Dále už se zase jelo jako po másle a cca v pět hodin se objevily první domy Birminghamu. Náš The Paragon Hotel se nacházel v irské čtvrti, jednalo se o typickou místní stavbu z červených cihel ve stylu zámečku, těsně vedle se nacházel veliký Highgate Park, kde se krásně procházelo a venčilo. Katka: Takže jsme v klídku a v pohodičce jsme dojely do hotelu. Pokoj byl maličký s malou koupelnou. Ale na dvě noci to bohatě stačilo. Abygail: Jo maličkej. Když bylo potřeba, tak jsme se tam bez problémů vešli všichni čtyři včetně nás pejsků.
		Report: Jak to bylo s jídlem? Katka: Organizátoři zajistili polopenzi a jak večeře, tak snídaně byly skvělé. Jídlo bylo vždy připraveno v salonku, každý se mohl nabrat, co chtěl a kolik snesl. Sice nemám ráda ryby, ale od mého měsíčního pobytu v Anglii na studiích jsem na ně byla připravená. Ochutnala jsem a jako před třemi lety byly skvělé. Žádná pachuť a smrádek. Krásná vůně moře a skvělá chuť ryby. Dokonale vykostěné filety a skvěle dochucené. K tomu jako správná strava v Anglii hodně zeleniny a sladkého. Snídaně pravé anglické, jak je znáte z knížek, a já je znám i na živo. Slaninka, párečky s chutí masa, vajíčka, smažené fazole a skvělé toasty. K tomu hora zeleniny a sladké nesmí chybět J Jako profesní specialistka na stravu a stravování musím podotknout, že to co se u nás dostane na pulty je hotová tragédie. Víte, že kdysi Česko mělo nejpřísnější normy na potraviny na světě? Dnes jsme země, která má v EU nejvolnější limity. Je to znát když vyjedete jen kousek za hranice. V Rakousku, Německu, i v Maďarsku. I když koupíte stejné zboží, obsah je zcela jiný. Je to opravdu tragédie kam naše stravování spěje a nechci ani vědět co budeme jíst za pár let. To jsme ale odbočily.
Report: A po jídle honem do postele a odpočívat na nadcházející výstavní den. Nebo nemám pravdu? Miloš: Částečně. Už jsem říkal, že hotel se nacházel v irské čtvrti. A my jsme přijeli na víkend, kdy všichni Irové slaví Den svatého Patrika (Saint Patrick's Day). Takže všechny sály, jídelny, prostory hotelu (kterých bylo opravdu hodně) byly plné lidí v irských krojích, bylo tu několik dudáckých kapel, ve foayé vítala příchozí do hotelu skupinka hrající na dudy a housle irské lidové písničky. No a mezi tím se proplétalo množství lidí se psy, neboť kromě Irů byl hotel obsazen hlavně pejskaři, kteří se chystali na Crufts. Zůstali bychom rádi dole mezi slavícími, ale přece jenom jsme byli dost unavení a zítra nás čekal den D, takže jsme si šli asi v deset hodin lehnout. Abygail: Jo jo, to bylo fakt super. Když jsem se šla venčit, tak jsem se skamarádila s obrovským vlkodavem, který tam ležel na kožené pohovce a taky s několika chlapama, do tam lítali v sukních ?!? Chtěla jsem tam zůstat, ale když jsem začala společně s dudáky zpívat, tak mě páníček sbalil a odnesl mě do pokoje. Nejvíc mě naprdlo, že páníček s sebou neměl foťák, takže s nimi nemám žádnou fotku L
Report: Takže den D je tady…. Katka: Ráno nás přivítalo klasické anglické počasí. Pošmourno, větrno a deštivo. Výstaviště bylo asi deset kilometrů. Nikde žádná fronta, žádný zmatek. Už daleko před výstavištěm na silnici ukazatelé kam máte jet. Každý dostal v přihlašovacím listu i údaje o parkingu. Věděly jsme, kde přesně máme parkovat a navigační cedule byly všude. Skvělá organizace. Poplatky placeny po odjezdu, čily žádné fronty. Z každého parkoviště každých deset metrů rozcestník s uvedením hal, a co více i s kruhy! Skvělá organizace!!! Klobouk dolů - a pak se jen ptáte s otevřenou pusou, proč to takhle nejde u nás, kde je přihlášeno sotva 4tisíce zvířat když zde jich bylo každý den více jak dvojnásobek.  Opravdu výstava, kde se cítíte jako vystavovatel. Kde se nebojíte obléknout si kostým už v autě, protože víte, že každý kdo tam je, je více než slušný. Že po svém miláčkovi uklidí, a když ne, je tam služba, která se nefláká, ale opravdu maká a uklízí. Vše mělo hlavu a patu. Skvěle zvládnuté, propracované do detailu. Příklad za všechny. Na celou halu bylo jenom šest dámských záchodků. Ano, fronta byla veliká, ALE dva záchodky byly pouze a výhradně pro vystavovatele, kteří jdou na řadu. Takže když se vám, z té nervozity, chtělo jít na WC a měly jste za chvilku nastoupit, přiběhly jste, všechny předběhly (vlastně jste ani nepředbíhaly, protože byly tyto záchody vyhrazené) a paní, co se starala o tyto záchodky, Vás pustila. Nikdo neremcal, neprotestoval a vše fungovalo ke vší spokojenosti. Kruh byl obrovský. Rovně natažený koberec v celku! Skvěle upevněný, natáhnutý a čistý. Na to, že tam bylo před námi už dva dny vystavováno, byl čistý, bez chlupů, neznečištěný. Dalo by se z něj jíst J Se slzou v oku jsme vzpomínali na loňskou evropskou výstavu v Celje a všudypřítomný nepořádek. Okolo kruhu zpevněné a k sobě spojené židle po šesti ve dvou řadách. Mezi každou sérii volno pro vystavovatele, aby mohli projít i se psem. Nikdo v těchto mezerách nestál, neseděl, neokouněl. Nikdo si to prostě nedovolil. Nestalo se a nemohlo se stát, že byste se nedostaly do kruhu. Když si vzpomenu na české výstavy, kdy lezu do kruhu pomalu přes překážky a ještě mě někdo seřve, že si fotil a já mu vlezla do záběru, pak si musím v kruhu psa přečesat znovu, protože mi ho cestou dvacet lidí pohladilo a dva polily kávou, chce se mi brečet!!! Nikdo si nedovolil bez Vašeho souhlasu na psa sáhnout. Nikdo v kruhu nemlaskal, nepískal hračkou, neházel po kruhu pamlsky a nerušil ostatní vystavovatele. Nikoho nenapadlo u kruhu jíst a nabízet sousta psům, co se zrovna předvádí, jako je to tady. Tomu říkám organizace a jsem ochotná za to platit poplatky. Když to nakonec vezmu kolem a kolem, tak tato výstava byla (vezmeme-li v úvahu poplatky za startovné) mnohem levnější, než třeba naše Praha a za cenu parkovného osobního auta v Brně jsme zde zaparkovali autobus. Zde zaplatíte jeden poplatek a můžete vystavovat v tolika třídách, v kolika chcete, pokud na to máte vhodné tituly nebo věk. Můžete tedy za jeden poplatek do kruhu třeba 3x. A to vše za nižší poplatek než jsou naše mezinárodní výstavy? Nepochopitelné. Vše předem určené, promyšlené, propracované, skvělé.
		Report: Takže žádná chyby na kráse? Katka: Ale samozřejmě, že ano. Přišlo jedno velké zklamání. Já jsem vždy Crufts považovala za prestiž největšího kalibru. Měsíc předem jsem lítala ke švadleně, aby to nejen slušelo Aby, ale také mně a abych ji to náhodou nezkazila J . Těšila jsem se na zvířata, jaká jsem ještě neviděla, předvedení o jakém jsem ani nesnila. Ale. Asi jsme neměli štěstí na ročník, nebo jestli je to tak každý rok…. Těžko říci a hodnotit z účasti na jednom ročníku. Zdálo se mi ale, že psi byli jedna velká tragedie. Prohnuté top linie, spádité zádě, nízko nasazené ocasy, byli jsme i svědky, že zde byli zvířata - mimochodníci, převedení skoro žádné. O BOB šel pes, který neudělal jediný krok správně. Celé závěrečné kolo šel pouze po zadních, protože se rval dopředu a majitelka ho nestáhla. V tomto ohledu jsem byla více než překvapená. Za sebe můžu říci, že se mi líbilo pár zvířat, které bych spočítala na prstech jedné ruky. To mě velmi zklamalo. Asi jsem už moc zhýčkaná např. z Dánska nebo jsme prostě jen neměli štěstí na ročník nebo si to neumíme vysvětlit J Miloš: Musím jenom souhlasit. Opravdu hezkých zvířat tam bylo pomálu. Možná jsme neobjektivní, ale přece jenom už za sebou máme kolem dvou set výstav všude po Evropě, a tak máme s čím srovnávat. A je pravda, že na obsazení světové výstavy v Herningu v Dánsku, hned tak nějaká výstava mít nebude. Očekávali jsme, že Crufts bude minimálně na stejné úrovni, ale z hlediska psů jednoznačně zklamal. Příští rok uvidíme, jestli to byla náhoda nebo jestli je to setrvalý stav. Z minulých ročníků bohužel neznáme nikoho, kdo by na Crufts byl a objektivně zhodnotil kvalitu psů. A z fotek toho moc nepoznáte.L Jinak se ale musím přidat ke Katce. Vše ostatní bylo naprosto dokonalé. Pro každého psa připravený prostor – kotec (bench), označený číslem, v dosahu voda, venčení (bohužel v pouze hale a na pilinách, takže to se Aby moc nelíbilo), množství stánků s občerstvením, neskutečné množství stánků s potřebami pro psy atd. Nad tím vším vládla dokonalá organizace. Jednotliví organizátoři byli oblečeni do jednotné ústroje s tím, že se podle funkce lišila jen barva jejich polokošil. Úklid byl v modrých, informátoři ve žlutých, zásobování do kruhů (čaj, káva,..) ve fialových, reportérka do místního rádia v černobílé, televizní štáb v zelených, atd.  Vše bylo podřízeno péči o psy. Každý blok kotců (cca 250 míst) hlídal jeden „strážce“. Bylo tedy možno od kotce odejít, ale na druhou stranu pes nesměl být sám déle než 30 minut. Byl jsem svědkem, že od jednoho kotce všichni odešli a pozorovali dění v kruhu. Vrátili se cca za 40 minut a bylo jim strážcem důrazně vysvětleno, že pes tam nesmí zůstat sám. My jsme se tedy nakonec dohodly, že Katka s Luckou a Klárkou budou sledovat dění v kruhu, já jsem zůstal s pejsany. Občas jsme se prostřídaliJ.
Report: A co vlastní vystavování? Katka: Jak sami můžete posoudit na fotkách, tak nám to snad s Abygail slušelo. Aby stála jak panenka, chodila jak princezna a já byla pyšná chovatelka i majitelka. Přece jenom je to první ryze český cairn, který se zúčastnil nejprestižnější soutěže na světě a líbil se a dokonce se na něj i koukalo při výběru pěti nejlepších! Skvělý úspěch pro mě a jsem nadmíru spokojená a právem pyšná. Utvrdila jsem se v tom, že to, co dělám, nedělám jen tak pro nic za nic. Splnila jsem si svůj sen a brzy nastane čas si stanovit sny a cíle další. J Miloš: Holkám to moc slušelo, nějaké fotky dávám k reportáži, něco máme na videu, tak se mi snad podaří nějaký filmeček časem přidat. Na rozdíl od Sylvi, která měla možnost se přihlásit do více tříd, Abygail jako dospělá fena ze zahraničí mohla startovat pouze v tzv. Open Class. Přihlášených fenek v této třídě bylo 14 (sestava 1x USA, 1x Irsko, 1x Finsko, 2x Holandsko, 2x Švédsko, 6x Velká Británie). Posuzování zpočátku stejné jako všude jinde. Dvě kolečka, na stůl, trojúhelník, rovinka. Po posouzení všech zvířat je paní rozhodčí nechala nastoupit do řady a vybrala prvních pět. Jestli na něco paní rozhodčí nebrala zřetel, tak to byl pohyb. A to nejenom v naší třídě, ale pořád. Největší zklamání pro nás byl výběr BOB, kdy vyhrál sice krásný představitel plemene, ale jeho předvedení bylo katastrofální. Za celý kruh neudělal řádný krok, stále napadal před ním a za ním jdoucího psa, tahal vodítko, prostě hrůza. Lépe dopadla Sylvi, která měla možnost startovat ve třech třídách (Yearling, Limit, Open Class), čehož Lucka samozřejmě využila. Ve své Yearling Class  se jí podařilo obsadit krásné páté místo s titulem VHC. Po vyhlášení BOB (asi 16.00) hodin nám zbyly dvě hodiny do odjezdu autobusu zpět na hotel. Znamenalo to vždy jednoho nechat u pejsků a zbytek se rozběhl po nákupech J. Nakonec se podařilo všechno sehnat, takže k autobusu jsme odcházeli unavení, ale naprosto spokojení. Tady pozor – ještě jedna britská specialita. I při odchodu musíte předložit vstupní list, aby organizátoři zjistili, že je pejsek Váš a že jste ho nikomu neukradli J U jednoho východu dokonce kontrolovali i podle čipu. J Během 20 minut jsme byli opět na hotelu, věci jsme hodili na pokoj a všichni jsme vyrazili na pořádné vyvenčení do parku za hotelem. Obě holky to přijaly s potěšením, protože ani jedné pilinové WC na výstavišti moc nezaujalo. Vrátili jsme se až za úplné tmy, přičemž se nám podařilo objevit jednu z klasických tradic. Double-decker ani telefonní budku jsme sice nepotkali, ale poštovní schránku ano. Takže důkaz, že jsme byli v Anglii, máme J. Zároveň jsme nalezli krámek s klasickým anglickým jídlem fish and chips, čemuž jsme samozřejmě nemohli odolat, i když nás čekala bohatá večeře. Chtěli jsme jenom ochutnat, což ovšem místní černoch nepovažoval za normální a při pohledu na naše „vyhublá tělíčka“ nám dal porci jak pro rotu dřevorubců. Ale bylo to fakt výborné, pochutnali jsme si všichni, včetně chlupinek. Katka: Večeře opět vynikající, večer ještě malá procházka, povídali, hodnotili a kritizovali jsme všichni dohromady na našem pokoji. Kolem desáté jsme se rozešli a šli jsme spát.
		Report: A další den jste tedy jeli domů? Miloš: Ano. Ráno nás opět přivítalo po anglicku, zataženo, pošmourno, zima, jemný déšť. Pomalu jsme zabalili, odnesli věci do autobusu, v devět jsme posnídali a pak vyrazili na cestu domů. Byla neděle, takže silnice více méně prázdné, jelo se dobře, znovu jsme použili Eurotunnel  a ve dvě hodiny jsme už opět byli ve Francii. Cestou jsme postupně rozvezli naše spolucestující a kolem deváté večer jsme byli opět zpět v Illingenu. Izolda nás ještě zvala na něco k jídlu nebo jenom kávu, ale nakonec jsme se rozloučili a rovnou vyrazili k domovu. Naštěstí jsme byli z autobusu docela odpočinutí, takže cesta ubíhala naprosto v pohodě. Chvíli jsme se zastavili pouze na Rozvadově, kde jsme si dali kávu a po čtvrté hodině ráno jsme zastavili u Lucky před domem. Tam jsme přehupsali do našeho auta, které jsme tam měli zaparkované a u nás doma jsme byli kolem páté. Právě ve chvíli, kdy vstala Jarča a snažila se dostat Fency z postele na venčení. Obě nás mohutně přivítaly, řekli jsme si to nejdůležitější, načež Jarča vyrazila do práce a my všichni ostatní jsme zalezli do pelíšků a spali až do oběda.
Report: No a co na závěr? Katka: Závěrem bych chtěla říci, že to byl příjemně strávený víkend s partou dobrých přátel a známých. S naším výsledkem jsme více než spokojeni, organizací výstavy jsme byli nadšeni a nezbývá nám než říci, že se těšíme na příští rok opět na Crufts.........Ahoj.
Foto: Miloš, Lucka, Sassa,