wz

 

Světová výstava dánsko 2010

(z deníku ABYGAIL - s komentáři páníčka)

 

   

   Po úspěchu na loňské světové výstavě, která se konala v Bratislavě, se mezi Katkou a Luckou samozřejmě rozhořela diskuse o návštěvě další světové výstavy, která se v letos byla v Dánsku. Protože se ale uskutečnila v Herningu, který se nachází v centrálním Dánsku a je od nás vzdálen cca 1000 km, tak dohadování vcelku rychle ustalo. Navíc Lucka neměla s kým jet, protože brát na tuto výstavu již zasloužilé matky Kenie nebo Kamei a stejně tak i Fency v podstatě nemělo cenu. Situace se radikálně změnila na začátku roku 2010, kdy si Lucka přivezla od Satu Stenroos z Finska fenku Sylvi a kdy jsme zjistili, že v okolí Herningu budou kromě světové výstavy i další dvě výstavy – speciální pro kerny a potom výstava organizovaná Dánským teriérským klubem, kterých se bylo také možno zúčastnit. Protože jet 1000 km na tři výstavy už nebylo tak od věci a hlavně proto, že paničky na vlastní oči chtěly vidět opravdové světové kerny (nechceme upírat snahu slovenským organizátorům světové výstavy, ale špička tam opravdu nebyla), bylo skoro rozhodnuto. První uzávěrka byla již 1. února, což byl šibeniční termín hlavně pro Lucku se Sylvi, neboť nikdo nevěděl, co z ní vyroste. Mně termín nevadil, šlo jen o to, do které třídy se přihlásit. Měla jsem možnost do mezitřídy, otevřené i do šampiónů, ale nakonec se všichni rozhodli, že mezitřída by mohla být tou pravou. Naivně jsme se totiž domnívali, že zde bude nejmenší počet psů, a proto by zde byla možnost se nějak umístit. V této úvaze jsme se dost sekli, takže jsem měla 21 – 20 – 16 soupeřek. Ale je pravda, že třeba ve třídě otevřené na speciálce jich bylo 45. Takže to vlastně tak špatně nedopadlo J.

   

   Jako první krok jsme zaplatili celkem vysoké startovné (a to i přesto, že jsme se hlásili před první uzávěrkou). Pak jsme na chvíli aktivitu utlumili a teprve koncem února jsme začali shánět ubytování. Bohužel jsme si neuvědomili, že Herning je relativně malé město, do kterého se nahrne něco kolem 20.000 psů, a ti se musí spolu s páníčky někde ubytovat. Takže když jsme začali shánět ubytování pro tři dospělé (Katka, Lucka, Miloš), jedno dítě (Klárka) a dva pejsany (Sylvi a Abygail), nastal veliký problém. Celé Dánsko bylo v podstatě vyprodáno. Nakonec se nám podařilo zajistit hotel ve vzdálenosti cca 50 km od místa WDS, ale po potvrzení objednávky s námi hotel přestal komunikovat a neměli jsme odvahu tam jet bez domluvení dalších náležitostí. Takže se znovu hledalo.

   Trn z paty nám nakonec vytrhnul Facebook (FB), kde si Lucka s Katkou píšou s řadou lidí od kernů z celého světa. Poplakali si na něm o našem problému a najednou bylo ubytování, o kterém se nám ani nesnilo. A navíc v rámci multinárodní kerní společnosti, která byla od USA, přes Velkou Británii, Německo, Švýcarsko, severské země až po Rusko. Tihle všichni nám podali pomocnou ruku a nabídli nám společné bydlení v nádherném areálu vzdáleném cca 70 km od Herningu. Ale o tom později.

   Kolem února se také muselo začít s přípravou pejsanů. Holky shodily zimní kožíšek a byly denně  trimovány, upravovány a cvičeny. Trošku té přípravě odpovídaly i výsledky posledních výstav, kdy nemohly být „dočištěny“, protože potřebovaly mít srst připravenou na konečný trim na světovce.

   V tom letu a shonu jsme nějak zapomněli na to, že bychom měli přivézt také nějaké dárečky a nějak prezentovat naše kerníky. Tady musíme strašně moc poděkovat do Mouchnice Cherýnům, kteří na naši objednávku na poslední chvíli byly schopny během necelého týdne vyrobit šablonu kerníka, pomocí ní vykrájet přes stovku perníkových kernů, ty všechny upéct, naskládat do igelitových sáčků a přivézt nám je na výstavu do Brna. Rovněž během posledního víkendu před výstavou jsme si domluvili focení v ateliéru, abychom měli naše holky nafocené od profesionálky a během dvou dnů nám další profík z jejích fotek vyrobil vizitky našich chovatelských stanic. To všechno jsme potom sbalili dohromady do balíčků, kterými jsme obdarovávali všechny přítomné kerňáky. Perníčky měly úspěch a všem se moc líbily a hned se ptali, co dovezeme na příští světovku J, případně na Evropu do Celje. Od Rusů máme třeba na oplátku slíbenou výbornou vodku J.

    Poslední fáze příprav byla zaměřena na vybavení, které povezeme s sebou. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli jet pouze jedním autem – (a to hlavně z důvodu možnosti střídání řidičů) - bylo potřeba do Lucčina Picassa umístit tři dospělé, jedno dítě a dva psy plus veškeré potřebné výstavní vybavení. Bezedné autíčko do sebe dostalo úplně všechno a ani jsme se nemuseli moc omezovat, pokud se týká oblečení či jídla. Kamarádi z Dánska nás totiž varovali, že jídlo je v Dánsku velice drahé, a proto ať si případně něco přivezeme. Vzhledem k tomu, že se nikomu nechtělo vařit, tak jsme nakoupili hotové polévky a těstoviny s tím, že na nich přežijeme J. Navíc, trochu hladu by  nikomu z nás určitě neublížilo J.

   Světová výstava začínala už ve čtvrtek, ale naše FCI III. byla na pořadu až v pátek. Kerní speciálka potom následovala v sobotu a v neděli byla výstava Dánského teriérského klubu. Takže se nám to všechno správě sešlo, nebyly zde žádné volné dny, což nám nakonec i vadilo, protože bychom je bez problémů využili. Jako obvykle jsme se tedy rozhodli vyrazit den předem - tzn. ve čtvrtek - tentokrát hlavně kvůli vzdálenosti, protože rozhodně nemělo smysl jet celou noc a přijet na výstavu s nevyspalými a unavenými kerníky.

   Protože naším plánem bylo dorazit na místo ubytování kolem třetí hodiny odpoledne – to byl čas pro předání domu – vyrazili jsme z Prahy ve čtvrtek ve tři hodiny ráno. Výstavní věci jsme u Lucky v autě nechali už na výstavě v Brně, Lucka si přihodila svoje věci doma a naše krámy jsme dodali během 10ti minut před naším domem a opravdu jsme ve tři hodiny vyrazili.

   Navigace nám nabídla dvě, v podstatě totožné cesty, přes Hamburk (1008 km) nebo přes Berlín (990 km). Rozhodli jsme se pro cestu na Hamburk, kde jsou přece jenom kvalitnější silnice a navíc nám trasa nabízela o pár kilometrů více dálnic, než trasa přes Berlín. Cesta přes Čechy byla naprosto v pohodě, zdržení je samozřejmě na nedokončeném úseku D8 v okolí Ústí nad Labem, ale pak již to bylo naprosto bez problémů. Během cesty vše postupně usnulo, takže první zastávka (mimo tankování na hranicích Čech) proběhla až za Lipskem. Vzhledem k tomu, že bylo kolem páté hodiny ranní, naše psí holky usoudily, že je čas na ranní rozcvičku a hygienu, tak s Klárkou lítaly po odpočívadle jako blázni. Po deseti minutách samozřejmě padly za vlast a než jsme je zavřeli do přepravek a rozjeli se, tak opět spaly jak chlupatiny, tak uhoněná Klárka J

 

     Druhá zastávka byla před Hamburkem, kde jsme zastavili jenom na krátké vyvenčení a protáhnutí kostí, protože jsme chtěli projet Hamburkem kolem poledne, neboť jsme předpokládali, že to by mohl být nejmenší provoz. Časově nám to vyšlo bez podle plánu, ale trochu jsme se sekli před Elbtunnelem (tunel na dálnici A7, dlouhý 3100 m, vedoucí 28 m pod hladinou řeky Labe, denně jím projíždí cca 120 000 vozidel a podjíždí se jím část Hamburku). V době naší cesty byla uzavřena jedna část, naštěstí ta protijedoucí, takže na naší straně bylo pouze omezení rychlosti, ale vozidla stále jela, byť pomalu. Horší to bylo na protější straně, kde kolona končila cca 6 km před vjezdem do tunelu. Za vidění také stojí Köhlbrandbrücke, což je visutá dálnice nad Hamburkem. Po ní jsme sice nejeli, ale část trasy jsme ji měli v dohledu. Vypadá opravdu monstrózně.

   Tunel jsme úspěšně překonali a jako další místo, na které jsme se těšili byl přejezd Nord Ostsee Kanalu u Rendsburgu. Tento umělý kanál (98 km dlouhý, 162 m široký, 11 m hluboký) je v podstatě spojkou mezi Baltským a Severním mořem. Měli jsme štěstí, v době našeho průjezdu zde plula jedna z větších námořních lodí, kterou jsme si mohli vyfotit. Bohužel skrz zábradlí - to jsou ty čáry přes fotku J

   Těsně před německo-dánskou hranicí jsme natankovali, protože ač v Německu byl benzín v přepočtu za cca 36 Kč, tak to byl pořád ještě o dvě koruny levnější, než v Dánsku. Plánovaná zastávka a focení na dánsko-německých hranicích  (na mapách se někdy označuje jako Skandinavian border) nám nevyšlo, protože hraniční odpočívadlo se objevilo bez varování tak rychle, že jsme nestačili zastavit. Takže fotku máme jenom z auta J

     Další zájmový zeměpisný bod naší cesty byl přejezd fjordu u Vejle po tzv. Vejlefjordbroen (Vejle Bridge), což je most dlouhý 1712 m, široký 28 a vysoký 40 m, po kterém denně přejede cca 60.000 vozidel. Z mostu je vidět dominantu Vejle, kterou se stává Bolgen Vejle, což bude rezidenční čtvrť 140 luxusních bytů, které se staví v domě, který má tvar vlny. Zatím je hotová pouze třetina (náš obrázek), na druhém obrázku je studie, jak bude celý objekt a jeho okolí vypadat po ukončení stavby.

 

  

   Zbytek cesty po dálnici už uběhl v pohodě a velice rychle. Asi 30 km před cílem jsme z ní sjeli a zbylá cesta se táhla mezi lesy, poli, pastvinami, vesnicemi i jednotlivými domečky. Příroda je tam nádherná, všude upravená políčka, krásná architektura, u každého domu malý výběh a v něm jeden nebo dva koníci. Prostě se nám tam moc líbilo.

     Na místě jsme byli těsně po třetí hodině. Hned u recepce jsme se setkali s prvními známými (z FB) kerňáky z Finska. Hned se k nám hrnuli, hned nás zdravili a hned se s námi začali domlouvat na večerním posezení v pizzerii u jejich bungalovu. V recepci jsme se dozvěděli, že klíče od našeho domu si již vyzvedla Ghita z Dánska, která se ujala zajištění našeho ubytování po dohodě na FB. Tady ji musíme moc a moc poděkovat, protože nejenom, že nám ubytování nabídla a zajistila, ale i ho zaplatila a posléze bez problémů posečkala na naši platbu, protože jsme měli problém s naší bankou a odesláním peněz do Dánska. Přitom nás znala opravdu jenom z internetu.

     Ubytování bylo zajištěno v jednom z mnohých dvojdomků, které se nacházely v areálu. Každý jednotlivý domeček měl v patře tři ložnice, koupelnu (s WC, perličkovou vanou, sprchovacím koutem a saunou). Naše dvě ložnice měly společnou verandu, kde se Aby se Sylvi velice často a rády povalovaly, případně vyhrožovaly ostatním pejskům, které skrz zábradlí viděly. Třetí ložnice měla verandu společnou s koupelnou.

   

    V přízemí domu byla veliká kuchyně a jídelna spojená s obývacím pokojem, další ložnice a opět koupelna, tentokrát jenom se sprchovacím koutem, ale navíc s automatickou pračkou. Před obývacím pokojem byla venku umístěna po celé délce domu veranda se stolem a židlemi, na kterou se šlo skrz francouzská okna. Ubytování pro nás bylo dokonalé překvapení vzhledem k tomu, že jsme původně o něm měli jenom málo informací. Ghita si je totiž úmyslně nechávala pro sebe a čekala na naše reakce J.

    Sotva jsme do ložnic nanosili naše věci, už nás volala Ghita, že jdeme na procházku, abychom poznali okolí a seznámili se s kerňáky, kteří již dorazili. Prohlédli jsme si jenom kousek ubytovacího prostoru, protože tak narychlo se samozřejmě nedal při své velikosti projít. Cestou už jsme začali potkávat pejskaře a skoro všichni byli doprovázeni kerníky. Většinou to fungovalo tak, že se pozdravili s Ghitou, ta nás představila a pak už konverzace probíhala individuálně. Většinou se hned stočila na kerníky, výstavy, atd. Naši chlupáčci se mezitím seznamovali se světovou elitou také.

    Když jsme se asi po hodině vrátili zpět do našeho domu, zjistili jsme, že už dorazili další spolubydlící. Ke Ghitě její kamarádka z Dánska a do druhého pokoje manželská dvojice (Slovinka s Italem) se dvěma skotskými teriéry. Takže opravdu různorodá společnost.

   Než jsme vybalili, přijelo i osazenstvo druhé části dvojdomku. Moc nás potěšilo, že je vedla Mette Sorum, chovatelka a rozhodčí, se kterou se známe z výstavy v Rybníkách v roce 2008. Pamatovala si nás, hned se ptala na Kenie a Fency a hned chtěla vidět naše nové závodnice. Obě holky se jí moc líbily a obě pochválila.

   Vzápětí za námi dorazila Ghita s tím, že volali z recepce a že v rámci ubytování máme nárok na family pizzu nebo večeři zdarma. A že tedy jdeme do restaurace na večeři. Sotva jsme tam dorazili, první, koho jsme potkali, byla Satu Stenroos s přítelem Mikou. My se se Satu známe z výstavy v Rybníkách, kde Katka dělala vedoucí kruhu, Lucka u ní ve Finsku bydlela, když si jela pro Sylvi. Takže opět vítání, povídání atd. Nakonec jsme všichni skončili v restauraci, kde nám nabídli asi 8 druhů pizz, několik druhů salátů a zálivek, pivo a nealkoholické pití. Vše bylo zadarmo a v neomezeném množství jako součást ubytování. Když jsme se po jídle rozhodli odejít, nahrnula se do restaurace další parta asi 20 lidí – samozřejmě chovatelů kernů. Některé známe z výstav, některé z webů, některé z FB, někteří nám teprve byli představeni, ale všichni byli naprosto v pohodě, hned se vyptávali, hned se bavili a byl to naprosto dokonalý večer. Zajímavé bylo, že všichni okamžitě začali používat angličtinu jako společný jazyk a i když třeba mluvili jenom se svými, jen málokdy přešli do rodného jazyka. Tak to fungovalo v podstatě celé čtyři dny jak na výstavištích, tak na akcích, kterých jsme se zúčastnili. Tak trochu jsme tady litovali Klárku, která z těch vyprávění a diskusí asi moc neměla, ale alespoň jí to ukázalo, že bez jazyků se v životě neobejde.

     Rozešli jsme se relativně pozdě, s pejsanama, kteří se mezitím po cestě probrali k životu jsme absolvovali další vycházku po areálu a pak jsme zalezli do postelí a spali až do rána. Budíček celého domu byl v 6.00 hodin s tím, že jsme dali pohodovou snídani a potom jsme individuálně vyrazili směrem na Herning, kde se konala světová výstava. Cesta byla dlouhá cca 70 km, ale vzhledem k tomu, že silnice byly prázdné a část trasy vedla po dálnici, byli jsme na místě za chvíli. A začala se dít překvapení. Alespoň pro nás. Už ve vstupním listě bylo určeno parkoviště, které jsme měli použít pro parkování. Parkovací plochy byly rozděleny podle toho, kdo v kterém pavilonu vystavoval. Ale nikdo to nekontroloval, nikdo nikoho nikam nesměroval, nikdo nikoho nikam nehonil. Řidiči se s vozidly sami řadili podle pořadí, jak dojeli, zaparkovali, nechali dostatek prostoru k vyložení nákladu a vystoupení, prostě naprostá pohoda. Parkování bylo zadarmo (tady jsme museli zaplakat, když jsme si vzpomněli na nehorázné poplatky v Brně nebo Praze). Už na parkovišti byly směrovky k jednotlivým pavilonům, takže nikdo nebloudil, nikdo nemusel nic hledat. Před vstupem bylo možno si zakoupit katalog (ten zase na rozdíl od většiny výstav nebyl poskytován zadarmo a kdo ho chtěl, musel si ho koupit) a vstupenky. Vstupní list opravňoval ke vstupu jednu osobu, ostatní si museli vstupenku koupit – její cenová relace byla obvyklá – ale nikdo ji nechtěl vidět, automaticky se předpokládalo, že pokud jdete dovnitř a nemáte psa, tak jste si koupili vstupenku. Vstup z parkoviště do areálu výstaviště hlídali dva, slovy dva, členové ochranky. Jeden z nich čtečkou četl čárové kódy na vstupních listech a druhý se flákal J (možná se po hodině střídali J). Očkovací průkazy po nás nikdo nechtěl. Když jsme se Ghity ptali, jak je možné, že očkování nikdo nekontroloval, nechápavě nám vysvětlila, že přece na výstavu nepojede někdo, kdo nemá všechno v pořádku. Tak proč to kontrolovat. Když jsme si v této souvislosti vzpomněli na českou povahu, bylo nám smutno. Docela jasně jsme si dokázali představit čecháčka, který si přece nebude kupovat vstupenku, když ji nikdo nekontroluje a toho psa přece očkovat také nemusí, když to nikdo nezjišťuje L

    Čísla kruhů a halu, kde se kruhy nacházejí, jsme věděli už ze vstupního listu, takže pouze stačilo sledovat šipky, které byly na každém rohu. Pro kerny byly vyhrazeny kruhy dva – pro psy zvlášť, pro feny také. Kerníků totiž bylo dohromady přihlášeno 190 (přičemž 179 se jich dostavilo). Je to neskutečné číslo, a opravdu je ten počet těžko představitelný. Když jste zvyklí na to, že je v kruhu 3, maximálně 5 zvířátek a dohromady jich je na výstavě 20, tak něco takového je opravdu neuvěřitelné. Navíc z katalogu jsme se dozvěděli, že kerni bylo osmé nejpočetnější plemeno na světové výstavě. Na naše poměry opravdu něco. Navíc samozřejmě ta světová top zvířata.

    Místo u kruhu jsme měli u paní Lach a paní Knopfli, které dorazili chvíli před námi. Vybalili jsme naše věci a šli jsme okouknout konkurenci. Valná většina se k nám po včerejší open party hlásila; těch pár, co tam nebylo, nám bylo urychleně přestaveno. Dostali jsme další vizitky a kontakty a už jsme se v nich pomalu začali ztrácet J.

    Ve veliké hale bylo osm kruhů (kerni měli kruhy číslo 7 a 8), jejich rozměry byly tak 20 x 20 m, pokryté jednodílným červeným kobercem. Kolem kruhů byl dostatek místa, i přes počet kolem 90 zvířat na kruh se nikdo nemačkal a vše probíhalo kulturně a naprosto v pohodě.  Trimování a základní upravování u kruhů i jinde bylo zakázáno, pro konečné úpravy byl vyhrazen zvláštní prostor. Nikdo si nedovolil tento zákaz porušit, u kruhu se opravdu dělalo jenom to základní učesání a nakadeření. Opět jsme si museli vzpomenout na naše kroužky a prostor okolo nich – viz např. České Budějovice.

   Vedoucí kruhu i zapisovatelky byly oblečeny do černo-červených bund nebo mikin s logy Dánského teriérského klubu (samozřejmě už je máme taky, byla možnost si je na místě zakoupit J) Rozhodčí byl Angličan Knut Sigurd Wilberg. Celou dobu byl naprosto pohodový, občas pronesl nějaký ten vtípek nebo jiným způsobem odlehčil situaci. Posuzování jednotlivého psa trvalo cca 3 – 4 minuty (celé posuzování Bíbiny mezitřídy trvalo bez mála 1,5 hodiny) a celé probíhalo následujícím způsobem. Do kruhu byli vyzváni všichni vystavovaní psi. Vedoucí kruhu překontrolovala správné řazení, rozhodčí si mezitím pejsky prohlížel. Při více zvířatech je potom rozdělil na dvě části. Nechal si proběhnout v kruhu první a potom druhou část. Pak v kruhu zůstali pouze první dva vystavovatelé, ostatní kruh opustili a zdržovali se mimo. První vystavovatel dal pejska na stůl, rozhodčí si jej prohlédl, prosahal, poměřil, pak si nechal ukázat psa v pohybu – rovinka, trojúhelník, kruh – pak do postoje. Mezitím druhý vystavovatel umístil svého psa do postoje na stůl a čekal na posouzení, zatímco na jeho místo přišel další vystavovatel v pořadí, který do té doby byl mimo kruh. Vše fungovalo jako na drátkách, žádné zmatky ani prostoje. Rozhodčí vyřkl ortel a šel posuzovat dalšího psa. Vedoucí kruhu mezitím předal stužku a posudek posouzenému psu. Fialovou výbornému, červenou velmi dobrému a modrá patřila dobrému, ale tu jsme za celou dobu neviděli. Ke stužce ještě patřila zlatavá spona na číslo s logem WDS pro všechny na památku. Po posouzení všech psů do kruhu nastoupili všichni výborní. Pan rozhodčí z nich postupně vybral 5 – 6 nejlepších a z nich posléze vybral ty 4 top zvířata.

 

 

     Bibina nastupovala v mezitřídě společně s dalšími 21 soupeřkami. Byli jsme na ni a její hodnocení opravdu zvědaví, protože typově podobného kerna jsme tam skoro neviděli. Téměř všichni přihlášení kerníci byli severského typu, tzn. vyšší nohy, dlouhé krky, atd. – viz fota v závěru reportáže.  Tomu Bíba zrovna moc neodpovídá J

    Podle číselného zařazení byla 7má v pořadí, takže měla čas se rozkoukat a rozchodit. Na stole stála jako panenka, chůze byla rovněž bez problémů. Pan rozhodčí nepsal žádné posudky, pouze slovně komentoval pejska pro vystavovatele. Dle něj je Bíba správně rostlá, má pěkné černé oko, správný stop, rovný, pevný hřbet, správně nasazený a nesený ocas. Vyzdvihl kvalitu srsti, trimování a moc se mu líbila její barva. Proti pohybu opět neměl žádné připomínky. I přes toto hodnocení ji ocenil červenou stužkou, tzn. velmi dobrou. Hlavně ze slovního hodnocení jsme měli ohromnou radost, protože se opravdu nedají srovnávat ocenění výborný a velmi dobrý na našich (a bohužel i některých mezinárodních) výstavách a na světové výstavě. Mluvili o tom i rozhodčí na obou výstavách v Rybníkách v loňském i předloňském roce. Když jsme dnes viděli, jak mají asi kerníci opravdu vypadat, tak víme, že u nás těch, kteří by se ve světě neztratili, opravdu mnoho není. A už vůbec minimum těch z českých chovů.

   Výbornou nakonec ve třídě Bíby dostalo jenom 10 fen. Ostatní (a bohužel i velmi známá jména) zůstala na velmi dobré, jako my. Ale ono to opravdu jinak nejde J a hlavně je to tak spravedlivě.

   Stejně jako my dopadla Sylvi. Její slovní hodnocení bylo rovněž v pořádku, více o tom určitě napíše ve své reportáži Lucka.

    Posuzování našich holek skončilo kolem 13té hodiny. Prošli jsme si ještě celou výstavu, nakoupili různé ptákoviny i upomínkové předměty a vzhledem k tomu, že odpolední soutěže začínali až za dlouhou dobu, rozhodli jsme se vrátit do místa našeho ubytování. Doma jsme byly kolem 16té hodiny, takže holky jsme zakotvili na pokojích a my jsme vyrazili do bazénu, který byl součástí areálu. Vstup do něj byl pro ubytované zadarmo a bez omezení času. Takže skoro do 20 hodiny jsme využívali tobogán, perličkovou koupel, bazény na plavání nebo relaxaci, případně dětský koutek, kde se nám moc líbilo. Poleželi jsme si v jeskyni, pod vodopádem, zaplavali si s trollem, ulovili jsme žábu a žraloka J no prostě super odpoledne.

   
     Po návratu do domu jsme dali s pejsany procházku po areálu, přičemž jsme objevili golfové hřiště, dětský koutek, minigolf, fotbalové a tenisové hřiště a svah pro lyžování, indiánská vesnice s postaveným teepee. Vzhledem k poloze Dánska zde byl o trochu delší den, to že na severu byla tzv. bílá noc se projevovalo i tady, a proto se stmívat začalo až někdy kolem jedenácté hodiny, takže spát jsme šli dost pozdě.

 

 

 

    Ranní budíček byl opět v 06.00, opět výborná společná snídaně a odjezd tentokrát do Bordingu (35 km od našeho ubytování), kde se konala kerní speciální výstava, organizovaná Dánským teriérským klubem – sekcí kernů. Bording je krásné malinké městečko, které však má ohromný sportovní areál, ve kterém se nachází 3 haly na halové sporty a 6 venkovních, pečlivě upravovaných fotbalových hřišť. Jedno z nich bylo vyhrazeno pro konání výstavy. Byly zde tři kruhy, přihlášených kerníků bylo 174.  Jen pro představu – rozhodčí z USA měla posuzovat pouze dvě třídy – mladých fen, kde bylo přihlášeno 20 fen a třídu otevřenou, kde bylo přihlášeno neskutečných 45 fen. Pro nás opět neuvěřitelný zážitek už jenom systém posuzování.

 

     U kruhu jsme byli relativně brzo, mohli jsme si bez problémů vybrat místo k rozbití našeho ležení. Loni zakoupený stan se opět osvědčil, přestože nepršelo, zpočátku foukal dost silný a studený vítr a až do oběda to venku nebylo zrovna příjemné. Po obědě vykouklo sluníčko, ale i tak jsme byli rádi, že můžeme holky nechat v kleci ve stanu, kde na ně nefoukalo ani nesvítilo sluníčko, a bylo tam naopak moc příjemně.

 

    Naším rozhodčím byl pan Jens Martin Hensen z Dánska, podle místních velice přísný a nekompromisní rozhodčí. Silvi měla za rozhodčí paní Lydia Hutchinson z USA, jak tato paní rozhoduje, nebylo známo, ale vědělo se, že je to velká znalkyně teriérů.

 

 

     Posuzování probíhalo stejným způsobem jako na světové výstavě, jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát se psaly posudky. Tím se posuzování opět o trochu protáhlo, navíc si rozhodčí ve 13 hodin udělali více než hodinovou přestávku, takže výstava a závěrečné soutěže končily až kolem 18té hodiny. Sylvi tentokrát zabodovala a vybojovala výbornou, načež v rozstřelu už se neumístila.

 

    Bíba měla ve své třídě 20 soupeřek, velká většina byla stejná jako na světové výstavě. Na stolku jí to slušelo, chodila bez problémů, posudek je super (je uveřejněn v rubrice výstavy 2010). Výsledek byl stejný jako na světovce – velmi dobrá. Opět jsme byli velmi spokojeni, navíc tentokrát máme v ruce i psaný posudek J.

 

   Na tuto výstavu byla navíc přihlášena ještě Klárka do juniorhandlingu. Bohužel ten začínal až po 17té hodině, takže jak pejsci, tak děti toho už měli plné zuby. Ale Klárka zabojovala a obsadila se Sylvi druhé místo.

 

 

   Již na výstavišti jsme ke každému přihlášenému psu dostali volnou vstupenku na raut, který se měl od osmi hodin večer konat v prostoru restaurace v místě našeho ubytování. Když jsme si šli dokoupit další dvě, přihnala se odněkud Ghita s tím, že nic nemáme kupovat, protože hosté z tak daleka jsou zvaní a během dalších 5ti minut odněkud přinesla další dva lístky. Opět jsme si museli vzpomenout na to, jak by to asi fungovalo u nás, protože lístky jsme sice měli, ale při příchodu do restaurace je po nás nikdo nechtěl, nikdo je nekontroloval a nikdo se na nic neptal.

 

     Po příjezdu jsme tedy měli asi hodinu na vyvenčení psů a připravení se na raut. Během venčení jsme se venku sešli s kerními kamarády, začala zase diskuse o výstavách a o trimování a proběhla zde velice zajímavá „škola předvádění“. Na Bibině se vystřídala Ghita, Mette i další a Bibina měla oči jako tenisáky. Přesto své „učitelky“ uspokojila a my jsme se přiučili mnoha věcem. Na raut jsme nakonec málem všichni přišli pozdě.

 

 

    Pejsky jsme pak uložili a vyrazili na raut, pro který bylo vyhrazeno celé první patro centrální budovy. Konal se ve dvou sálech a dvou přilehlých místnostech, ve kterých bylo cca 500 lidí. Na přípitek bylo výborné bílé nebo červené víno, pak nás pozdravil představitel Dánského teriérského klubu a potom americká rozhodčí paní Lydia Hutchinson, který posuzovala Sylvi. V krátkosti shrnula výsledky výstavy, poděkovala vystavovatelům, naznačila trendy, kam se kerni ubírají ve světě a v závěru nabídla individuální konzultace, kterých mnozí vystavovatelé využili.

 

   Potom byli všichni vyzváni, aby se občerstvili přinesenými dobrotami, mezi kterými opět nechybělo množství zeleninových salátů a dresingů, pečivo, hranolky, pečené brambůrky, bramborové placky a pečené maso odkrajované přímo od kosti. Opět, co kdo chtěl a bez omezení výběru a množství. Po jídle se opět rozpoutala diskuse mezi jednotlivými účastníky. Překvapením pro všechny bylo rozdání „zpěvníků“, kde byla nově otextována velmi známá písnička „My bonnie lies over the ocean“. Pokud si nemůžete vzpomenout o jakou písničku jde nebo na její melodii, podívejte se sem   (YouTube). Nový „kerní“ text má na svých stránkách Lucka, nebudu ho zde již opakovat. Nápad to byl výborný a bylo vidět, že to všechny potěšilo a že vznikla nová kerní hymna. Na rautu jsme se zdrželi jen asi do 22. hodiny, protože jsme ještě neměli zabaleno, ráno se brzo vstávalo a druhý den odpoledne po výstavě nás ještě čekala dlouhá cesta domů. Proto jsme bohužel přišli o vyvrcholení akce, kterou byl velikánský dort ve tvaru kerna, který prý byl moc dobrý.

 

    Budíček byl poslední den už v 05.30, protože jsme potřebovali zabalit a naložit všechny věci, trošku uklidit a předat dům, a hlavně se dopravit do dalšího místa vystavování, do Hedenstedu, který byl od našeho ubytování vzdálen skoro 100 km. Naštěstí ale směrem k domovu, takže na druhou stranu nám po skončení výstavy zbývalo domů ujet už „jenom“ 900 km L.

 

     Stejně jako Borning, tak i Hedensted disponoval velikým sportovním areálem, ve třech vnitřních halách se vystavovala menší plemena, zatímco větší teriéři obsadili jedno z venkovních fotbalových hřišť. Na rozdíl od našich zkušeností, kerníci zde zastupovali plemeno, které se vystavuje venku. Což pro nás znamenalo opět postavit stan a doufat v přijatelné počasí. Počasí bylo už od rána podstatně příjemnější než den přetím, a bylo jasné, že dříve nebo později začne pálit sluníčko. Byli bychom raději, kdyby bylo pod mrakem, ale přírodě neporučíš. Místní nám nakonec řekli, že teploty v předchozích třech dny vysoko převyšovaly průměry a že tak pěkné počasí tady už dlouho nepamatují. Takže jsme vlastně měli štěstí J

 

 

    Dnešní paní rozhodčí byla už od pohledu přísná paní z Litvy. Vzhledem k tomu, že měřila kolem 190 cm, kerníci v jejích rukách vypadli jako malá plyšová zvířátka J. Samozřejmě jim ale nic neudělala, naopak je velmi jemně, ale pečlivě prosahala, prohlídla a náležitě ocenila. Hodnocení bylo o chlup mírnější, než v předchozích dvou dnech, ale přesto velmi dobrých bylo opět dost. Sylvi ve své konkurenci dostala výbornou a následně ji paní rozhodčí vybrala na čtvrté místo v juniorech. Potom se ještě proběhla o titul CAC, ale tam již neměla šanci (proč soutěžila o CAC a jak se hodnotí v Dánsku má vysvětleno Lucka ve své reportáži).

 

   Bíba měla tentokrát „jen“ 16 soupeřek, paní rozhodčí ji pečlivě posoudila, napsala nám krásný posudek (je v rubrice výstavy 2010), přičemž Katce pochválila úpravu, vyzvedla pohyb Bíby a zadala nám výbornou! Tzn., že jsme ještě jednou nastupovaly do kruhu, tentokrát jenom s výbornými. Další selekcí, tentokrát na poslední čtyři, již jsme neproklouzly, takže jsme zůstaly „jenom“ na výborné. Samozřejmě z ní máme ohromnou radost a stejně tak z posudků ze všech našich vystoupení.
 

    Z důvodu pečlivosti posuzování naše vystavování v kruhu končilo opět kolem půl třetí. Tentokrát to tolik nevadilo, protože jsme stejně museli čekat na odpolední vystoupení Klárky v juniorhandlingu. Takže byl čas v pohodě přerovnat celé auto, abychom se do něj vůbec vešli J, podívat se po výstavišti a povzbudit české známé a kamarády, rozloučit se s kerňáky, dát si něco dobrého v místním bistru a najednou bylo půl čtvrté a začínal juniorhandling. Češi měli nejpočetnější zastoupení, kromě Klárky zde byla Kateřina Navrátilíková se silky teriérem. Oběma se docela dařilo, nakonec Kateřina obsadila první  a Klárka třetí místo. Dostala krásnou a velikou kokardu. Když to vezmeme kolem a kolem, tak Klárka byla nejúspěšnějším členem výpravy, protože se dvakrát umístila na stupních vítězů J.

 

    Tím v podstatě skončilo naše působení v Dánsku a kolem půl páté jsme vyrazili směrem k domovu. Cesta ubíhala velice dobře, dálnice byla poloprázdná, vše bylo bez problémů. Když jsme se dostali asi na vzdálenost 50 km od Hamburku, dostali jsme od kamarádů, kteří vyjížděli před námi informaci, že před Elbtunnelem je kolona cca 10 km a ať se Hamburku raději vyhneme. Podařilo se nám tedy ještě před Hamburkem odbočit na Lübeck a dostat se tak na starou berlínskou dálnici, takže jsme nakonec byli doma dříve, než kamarádi, kteří zůstali viset před Elbtunnelem. Průjezd Berlínem kolem půlnoci byl opět bez jakýchkoliv událostí, provoz byl sice silný, ale bezproblémový. Nedaleko Drážďan si za volant sedla Lucka, která rychle a bezpečně dojela zbytek cesty.

 

    V Počernicích jsme byli po třetí hodině ranní, oba chlupáčci z toho měli ohromnou radost a vyváděli tak, že vzbudili celý barák. S jejich překážením jsme vyložili naši část věcí a Lucka s Klárkou vyrazili k domovu, kam se dostali kolem půl páté. Cesta zpět tedy trvala něco kolem jedenácti hodin, přičemž jsme si ale dali větší přestávky při dvou tankováních a stavili jsme se asi na hodinovou večeři v motelu blízko Veltenu.

 

    Celá cesta tam i zpět byla příznačná tím, že bylo vše v pohodě, vše vycházelo podle předem připraveného plánu (jen dvakrát jsme malinko zakufrovali, ale spíš proto, že jsme nepochopili instrukce z navigace), silnice byla značená, jak má být, řidiči byli ohleduplní atd.

 

    Že ale všechno nemůže být optimální, jsme si připomněli vždy, když jsme potkali něco českého. První dopravní přestupek – český kamion na německém odpočívadle stojící přes místa pro osobní vozidla, a navíc pro invalidy; jediné vozidlo nedodržující rychlost a kličkující po dálnici v Dánsku – auto se středočeskou značkou, jediná nehoda – dálnice D8 u Velvar – několik kamionů nedodrželo vzdálenost, první opilec – jeden člen kapely Maxim Turbulenc, potácející se po ranních Počernicích a dožadující se odvozu domů do Zelenče, atd. L

 

    Ale samozřejmě převážilo to pozitivní. Příjemní lidé, krásní kerni, nádherná dánská příroda to všechno nás utvrdilo, že se tam znovu rádi podíváme - i když "všude dobře, doma nejlépe"

 

     No a celkové shrnutí. Když budeme mluvit jenom o kernech. I přes relativně dobré úspěchy našich zvířat (teď myslím jedinců od českých chovatelů)  na světové výstavě v Bratislavě, je vidět, že na evropskou špičku nemáme a dlouho mít nebudeme. To, že máme splněny různé šampionáty, většinou však na východ nebo jihovýchod od naší republiky, vůbec nic neznamená. Sice se s nimi rádi chlubíme, ale porovnání s Evropou nám chybí. Vezměte si jenom, kolik našich zvířat má splněné šampionáty Rakouska nebo Německa. Tam už se totiž to hodnocení občas tomu správnému přibližuje.

     Interšampioni udělaní díky CACIBům ve Slovinsku, Rumunsku, Chorvatsku atd. sice dobře vypadají na papíře, ale když si vedle nich představíte védéčkové zvíře ze severu Evropy, tak bychom se měli stydět. Kdysi jsem od jedné vystavovatelky slyšel pojem benzínšampion J. Dnes už vím, o čem to bylo J. A taky už chápu, proč umístění na klubové výstavě kdesi ve Finsku nebo Dánsku je pro správné chovatele mnohem cennější než naše CACIBy. Bohužel velkou zásluhu na tom mají i naši rozhodčí a opět i rozhodčí z těch východních a jihovýchodních států. Málo z nich ví, o čem kern je, posuzují je třeba jenom v pohybu, aniž by si na ně sáhli, a tak ty zvířata, která by u věci znalého rozhodčího měli problém dosáhnout na velmi dobrou u nás BOBují atd. No a když už se u nás nějaký ten "kvalitní" rozhodčí objeví, všichni jsou z VD zklamaní a nadávají na něj.

     Můžete, nebo nemusíte se mnou souhlasit. Je to můj názor a samozřejmě je mi jasné, že budou lidé, kteří si myslí totéž, ale také naopak. Je otázka, zda si tím, že si pravdu přiznáme nebo ne, pomůžeme. Já si myslím, že rozhodně ano, Když nic jiného tak třeba bychom mohli více tlačit na ČMKU nebo kluby, aby delegovali lepší rozhodčí, aby se zavedla bonitace nebo dali povinné zdravotní testy apod. S rozhodčími se to například povedlo Andree s Richardem, kdy do Rybníků byli pozvání opravdoví chovatelé i rozhodčí (Sorum a Hogarty, a věříme, že stejně kvalitní bude i ten letošní). Je ale otázka, zda všichni přijmou to, že výbornou dostane minimum zvířat a některá zvířata neprojdou zdravotními tesy. Náš chov je totiž nyní v silné stagnaci a nic nového nepřináší. A když to vidí zahraničí, tak dnes se už tolik nedivím, proč je tak těžké sehnat kvalitní zvíře na krytí z venku a proč nám tak neradi prodávají pěkná štěňata. A asi jim rozumím.

     Na závěr pár ukázek toho, o čem jsem mluvil. Předesílám, že je to sice výběr z mnoho fotografií, ale nebyl nijak cílený. Nevybíral jsem jednotlivá zvířata ani chovatelské stanice, prostě jenom běžná selekce podle kvality snímku. Jsou tam tedy jak výborná, tak velmi dobrá zvířata a i světoví vítězové.

 
 

 

 

     

No a na závěr všehochuť obrázků:

 

Foto: Miloš, Lucka, Satu, internet