wz

 

za polárními medvědy do olomouce ?!?

(z deníku ABYGAIL)

 

   

   

      Sezona 2009 skončila dvěma pro mě velice úspěšnými výstavami v Nitře, kde se mi podařilo získat dvakrát CAC, jednou BOB a jednou CACIB. Tím pádem se mi podařilo úspěšně zahájit i cestu za slovenským dospělým šampionem.

     Abychom moc nezakrněli a nezapomněli vystavování, tak jsme se hned na začátek ledna objednali na návštěvu k našim kamarádům do Kozlovic s tím, že zároveň společně s jejich Avarem absolvujeme národní výstavu v Olomouci.

     Když jsme se v prosinci přihlašovali, tak jsme sice počítali s tím, že může být špatné počasí stejně jako vloni, ale co na nás čekalo letos, s tím se fakt počítat nedalo. Vlastně dalo, předpověď počasí to hlásila týden dopředu, ale kdo by jim věřil.

     Páníček měl od středy dovolenou, musel mně ještě dojet na ČKJ zapsat juniorské šampionáty KCHT a Chorvatska do průkazu původu a nafasovat novou přílohu na novou sezonu. Odpoledne začal balit věci do auta a z toho jsem poznala, že zase někam razíme. A protože tam byly věci moje i maminky, věděla jsem že pojedeme obě a zase bude sranda.

     Vyjížděli jsme už ve čtvrtek ráno, bylo pod mrakem, chvílemi svítilo sluníčko, dálnice byla suchá a jelo se moc dobře. Zastávku jsme měli klasicky na odpočívadle Kochánov u Měřína, kde se páníčkové chtěli naobědvat. A světe div se, když jsme tam dorazili, tak tam bylo zaparkované auto, ze kterého právě vystupovala Lucka s Alenkou a vyndavaly z auta kerníky. Alenka svého Zerowa a Lucka tentokrát místo mojich tetiček měla s sebou Leona a Morrise od Petry. Samozřejmě následovala super honička a rvačka ve sněžných závějích, které už na odpočívadle byly, nechali nás vyběhat a vylumpačit a pak se šlo na oběd. Po obědě jsme vyrazili dále, já s maminkou jsme okamžitě usnuly v přepravkách a páníček s Katkou si povídali a v klidu řídili dál.

   

 

 

 

 

 

 

 

 Kolem druhé hodiny jsme dorazili do Kozlovic, kde nás už očekávala Dáša a Jindřich společně s Avarem. Hned jak mě vypustili z přepravky jsem se s ním poprala, ale pak už jsme byli kamarádi a začali jsme společně vymýšlet blbosti. Teda bez maminky, protože ta už na to moc není.

     Dáša s Katkou zmizely v domečku, Jindřich musel ještě na chvíli do práce, takže jsme u domu zůstali jenom s páníčkem. Ten vynosil věci z auta, dal je do domu, a když nás chtěl zahnat do domu, tak se okolo prošel veliký černý kocour. Obě dvě s maminkou jsme málem vyvrátily dveře, protože kočky na volno fakt nemáme rádi. Avar z toho byl překvapený, asi to byla jeho známá, ale nakonec se rozběhl za námi. Hnali jsme se zasněženou uličkou kamsi k fotbalovému stadionu, kde se kocour nakonec vydrápal přes zeď do nějaké zahrady. Když zmizel, zjistili jsme všichni tři, že jsme u stadionu, nikdo nás nehlídá (páníček se totiž teprve brodil sněhem kdesi v dáli) a že toho musíme využít. A tak zase začala honička a lítačka. Maminka to nakonec vzdala a vrátila se na zavolání k páníčkovi, který ji odvedl domů a pak se zase vydal za mnou s Avarem.

 

     Když se přiblížil tak na 10 metrů, tak jsme se otočili a odběhli – a tak to pokračovalo asi 10 minut. Většinou mě vedl Avar, který to tu zná, takže jsme se postupně dostali na břeh Bečvy, okolo které vedla jakási vyšlapaná pěšinka kamsi. Podle hlasu jsem poznala, že už toho má páníček dost a raději jsem se k němu vrátila dříve, než nabil brokovnici. Ne tak Avar. Zvýšeného hlasu se bál, takže když mě páníček ulovil a jednu mi plesknul, vzal nohy na ramena a zmizel někde v houští u Bečvy. Chvíli jsme ho hledali, ale pak to páníček vzdal s tím, že jdeme zpátky, tam mě zavře, vezme si s sebou Katku (Dáša nemohla, protože má úraz na noze) a půjdou prohledat Kozlovice.

     Když jsme se blížili zpět domu, tak jsme naštěstí uviděli Avara, jak maká přes fotbalový stadion směrem k domovu. Páníčkovi spadl kámen ze srdce, protože si nedokázal představit, kde tam bude nebohého psa lovit, tím spíš, že tam sám byl poprvé. Avar fakt čekal přede dveřmi od domu, ale jakmile nás uviděl, snažil se opět po anglicku zmizet. Dělali jsme, že ho nevidíme, zašli jsme do domu a nechali jsme otevřené dveře. Naštěstí už toho útěku měl dost i Avar, takže proklouznul dovnitř, abychom ho jako neviděli. V té chvíli za námi přišla Katka s Dášou, kde prý jsme tak dlouho, proč jsme takoví zmáchaní a proč má páníček náběh na infarkt. Vše jim v krátkosti vylíčil a holky, aby ho z infarktu vyléčily, tak mu dali panáčka slivovice. Asi to s ním bylo fakt dost špatný, protože jich do večera vypil celkem dost :-).

     My, pejsci, jsme po tomto dobrodružství zalezli do postele, páníčkové seděli a povídali. Kolem páté jsem se probudila a hned jsem dostala šok, protože u mě seděl nějaký cizí kerník a čuměl na mě. Řekli mě, že je to brácha Atrey, ale já už si ho fakt nepamatuju. Přivezla ho totiž jeho panička na trimování, protože se také bude zítra v Olomouci vystavovat. Panička ho orvala, pak nás chvíli nechali proběhnout a očuchat a potom Atrey odjel s tím, že nám ho ráno přivezou.

     Večer jsme dali ještě jednu procházku ve sněhu okolo Bečvy, Avar měl super blikající obojek, aby byl ve tmě vidět, tak jsem ho lovila a snažila jsem se mu ho ukousnout. Pak začal foukat vítr, tak jsme se rychle vrátili, najedli jsme se a šli jsme spát. Páníčkové ještě seděli, popíjeli vínko a povídali, ale z toho už nic nevím, protože jsem byla za celý den úplně mrtvá.

 

     V pátek ráno byl budíček docela brzo, rychlá snídaně, chvíle čekání na Atreye, kterého nám přivezl jeho páníček, pak rychle do auta a pomalu do Olomouce. Pomalu proto, že silnice již byla pokrytá asi 10 cm sněhu, který nikdo neupravoval. Těsně na otvíračku jsme dorazili do areálu Flory Olomouc, kde se měla konat první letošní národní výstava. Sotva jsme zaparkovali a odnesli věci do haly, začala z nebe padat kvanta sněhu. Během 15 minut byly na autech 10 cm vrstva sněhu, po půl hodině na hlavní silnici přestaly jezdit tramvaje a po chodnících se nedalo chodit. Byli jsme upřímně rádi, že jsme v příjemně vytopené hale.

     Tentokrát jsme byli v hale A, kruhy byly veliké a prostorné, i když uprostřed nich byly sloupy držící střechu. Problém byl v tom, že okolo kruhů nebylo skoro žádné místo. A aby to nebylo tak jednoduché, tak Lucka s Alenkou už byly na místě a držely nám místo u kruhu, ve kterém jsme se měli podle údajů z netu vystavovat. Než jsme se stačili vybalit, tak někdo přinesl informaci, že kerni jsou napsaní u jiného kruhu. Proto jsme tam všechny věci přenesli. Sotva jsme vybalili je znovu vybalili, přišel vedoucí kruhu, zapsané kerny na tabuli přeškrtnul a napsal je na tabuli u kruhu, kde jsme byli původně. Takže jsme se zase stěhovali zpět. Navíc tím, že kerny napsal na tabuli dodatečně, dozvěděli jsme se, že půjdeme na řadu až jako poslední. Takže před námi bylo skoro padesát pejsků.

     Panička na nás tentokrát moc času neměla, byl tu navíc Atrey, kterého měla doupravit (na to se evidentně těšil a měl pro to pochopení - viz foto) a předvádět Zerowa, potřebovala proškolit Jindřicha s Avarem (normálně vystavuje Dáša, ale kvůli úrazu teď nemůže) atd. atd. Takže načesat, doškubat, upravit - pak mě s maminkou a Atreyem ukotvila v naší kleci a my jsme spali skoro až do doby vystavování, jenom nás páníček na střídačku vytáhnul na čurání a kakání, aby se nám nechtělo v kruhu.

 

     První šel do kruhu Atrey. Čekali jsme, jak se bude chovat, protože na výstavě byl poprvé a moc času na trénink před zahájením posuzování nebylo. Všechny nás ale ohromně překvapil. Skoro bez přípravy naprosto dokonale chodil, sám se postavil do výstavního postoje, perfektně nosil ocásek, ochotně ukázal zoubky, no prostě vedl si jako starý veterán. Svého soupeře porazil, paní rozhodčí mu dala výbornou, ale bohužel bez titulu. Prý by měl být trochu mohutnější. Ale přesto je to úspěch, hlavně z pohledu jeho pěkného předvedení. Jeho páníčkové z něj měli radost a třeba nám ho půjčí ještě na další výstavy, protože by bylo škoda takového pěkného kluka nechat jenom sedět na zahradě :-)

 

 

     Jako druhý nastoupil s Katkou Zerow. Za soupeře měl Alberta a potom Blueberryho, což je nový pejsek z dovozu. Přestože se Zerow předvedl pěkně, umístil se na třetím místě s VD, zatímco Albert vyhrál s výbornou, bohužel opět bez titulu.

 

     Pak měla Katka oddech, zatímco do kruhu šla Lucka s Morrisem, Jindřich s Avarem a Eva s Alexem. Avar se předvedl moc hezky, Jindřichovi to na jeho první výstavě také docela šlo, takže skočili druzí s výbornou. Vyhrál Morris, ale opět bez titulu.

     Souboj pejsků zakončila Lucka s Leonem a Eva s Brentem, který vybojoval národního vítěze.

     Pak už jsem šla do kruhu já. Soupeřku jsem měla jenom jednu (Barra Ashlar Garth), už jsme se spolu potkali dvakrát, jednou vyhrála ona, podruhé já. Předvedla jsem se hezky, posudek mám super, líbila jsem se, takže jsem vyhrála a dostala výbornou včetně CAC. Barra měla dle paní rozhodčí horší úpravu.

     Ve třídě otevřené se dostavila jenom Aphra – opět výborná bez titulu a ve třídě vítězů se představila jenom Astra – výborná, CAC.

     Takže následoval souboj mezi mnou a Astrou o titul národní vítěz. Daly jsme dvě kolečka, paní rozhodčí nás prohmatala, prohlédla, nechala nás chodit rovinky a nakonec titul zadala mně.

     Poslední byl boj o BOB, tentokrát s Brentem. To je opět již hotový pejsek, ostřílený výstavní šampion, takže mě porazil. Přesto jsme samozřejmě velice spokojení, národního vítěze nemá ani maminka a navíc na Českého dospělého šampiona mi chybí získat už jenom jeden CAC. Takže už se těším do Brna na únorovou dvojvýstavu, kde navíc má být podle doslechu docela velká konkurence. Tak uvidíme :-)

     Protože jsme na výstavišti skončili až daleko po 14 hodině, rychle jsme se sbalili, rozloučili jsme se s kamarády a po šílené silnici jsme vyrazili zpět do Kozlovic k Dáše, kde jsme měli domluvenou ještě jednu noc. Byli jsme velice rádi, že nemusíme jet na noc zpět na Prahu, protože sníh padal, nikdo ho neodklízel, nikdo ho neposypal, na silnici byla ujetá klouzající vrstva a rádio nehlásilo nic jiného, než že je kalamita, ať nikdo nikam nejezdí atd. I telefonické zprávy z Prahy nebyly nijak povzbudivé, tak jsme využili možnosti se zde ještě den zdržet a doufali jsme, že to v sobotu bude na silnicích lepší.

     Po celodenním pobytu na výstavišti jsme všichni upadli do postelí a spali jsme až do rána, zatímco páníčkové slavili úspěchy na výstavě, povídali, atd. atd.

   

      Ráno jsme se probudili do zmrzlého dne. V noci už nesněžilo, ale k ránu začalo pršet. A všude byl led. Naše auto bylo jedna veliká hrouda a skoro nebylo možné se do něj dostat. Když jsme vyběhli ven, okamžitě se nám rozjely všechny nohy a vůbec se nedalo chodit. Stále nám podkluzovaly přední nebo zadní nohy. Páníček na tom byl stejně. Když jsem si přičapla, že se vyčůrám, normálně jsem sjela ze závěje po zadečku dolů.

     Páníčkovi se nakonec podařilo auto otevřít, naložili jsme všechny věci, rozloučili jsme se a vyrazili jsme domů. Cesta z Přerova na nájezd na dálnici byla jeden led. Nepotkali jsme jediný sypač, sem tam byl v postraních ulicích vesnic vidět soukromý traktor, který prohrnoval cestu, ale celá hlavní cesta byla led, led a led. Páníček se na začátku snažil ukázat, jak se jezdí rallye, ale přešlo ho to hned v první zatáčce a dále jsme se šinuli něco mezi dvacítkou a čtyřicítkou. Když jsme nakonec uviděli ceduli, která nás naváděla na dálnici, tak jsme byli moooc rádi. Dálnice byla už ošetřená, bylo mokro, trochu do toho pršelo, ale jet se dalo. Problémy se vyskytly na Vrchovině, kde začal padat sníh a na silnici se vyjely koleje, takže přejet z pruhu do pruhu skoro nešlo, ale přesto to jelo, tak cesta ubíhala. Před Prahou byla zase kolona, tak jsme raději odbočili na Říčany a zadem jsme opět po ledě doklouzali až domů.

 

     Výstava se nám povedla a výsledky nás potěšili. Velikou radost máme z Atreye, který přesvědčil, že se ve výstavním kruhu umí chovat a že by na výstavách mohl mít úspěch. Teď záleží na jeho páníčcích, jestli to znovu někde zkusí nebo nám ho třeba půjčí na nějakou výstavu.

     Moc děkujeme Dáše a Jindřichovi, že jsme u nich mohli strávit tři překrásné dny. Je bezvadné, že je možné se seznámit přes pejsky, kteří nám všem dělají radost a udělat si přes ně i bezvadné přátele.

     

Fotek není nikdy dost Sourozenci Atrey

       

Ledová plochá dráha

Chtěla jsem ho sežrat, ale nepustili mě na něj

Tři králové

To jsou ti polární medvědi! Nakonec jsme je našli na břehu Bečvy!

   
     

P.S.

Víte proč Moraváci při tanci při svých národních písničkách vždycky jednou rukou drží klobouk a druhou "šroubujou žárovku"?

No protože mají takovéhle žárovky obsahující výbornou slivovici!!!

P.P.S.

Divím se, že to ještě EU nezakázala :-)

Děkujeme Cherýnům!!!

Foto: Miloš