wz

 

opět Hurá na maďary

(z deníku fency)

 

   

     V Maďarsku se nám celkem daří, a proto se naše stálá parta opět dohodla, že navštíví další maďarskou dvoudenní výstavu. Původně byla naplánovana do Györu, ale během roku se přesunula do města Komárom. Mám trochu problém s skloňováním tohoto jména, tak mi to, prosím, v dalším textu promiňte. Výstavy byly v pátek a v neděli, čili nám vybyl jeden den na relaxaci, výlety a poznání okolí měst Komárom, Tata a Tatabanya. Psí složení bylo Sam a Gas, Kenie a Kamei, Fency a Abygail, která jediná jela jenom na výlet, protože její případný úspěch na výstavě neměl smysl. Na maďarského juniora již nestíhala a na zahájení získávání šampiona ještě chybí měsíc.

     Do Komároma je to přes 400 km, z Prahy jsme tedy vyjížděli kolem jedné hodiny ráno, protože jsme chtěli mít klid a pohodu na jízdu. Zaměnili jsme i vozový park, Lucka nechala doma svého Picassa a jela s Petrou jejím novým autíčkem a my jsme vyrazili naším. Cesta uběhla naprosto v pohodě, již před šestou hodinou jsme byli před místem, kde se měly konat výstavy.

     Vzhledem k tomu, že v příštím roce se zde mají konat další 4 mezinárodní výstavy, představím Vám toto místo trochu blíže.

     Prostor současného dvojměstí Komárno (Slovensko) a Komárom (Maďarsko) nacházející se na obou březích Dunaje byl zajímavý již pro kočovné kmeny Keltů a Avarů. Místní brod umožňoval tomu, kdo jej ovládal, získávat značný hospodářský prospěch, případně bránit okolí proti napadení. Z tohoto důvodu zde již v 15. století byla postavena první opevnění a byl zde vybudován přístav válečných lodí krále Matyáše Hunyadiho. Tzv. Starou tvrz napadl v roce 1594 turecký vezír Sinan se stotisícovou armádou. Hrad a město sice nedobyl, ale podařilo se mu jej zcela vypálit. Postupně docházelo k jeho přebudovávání až do roku 1673, kdy byla dokončena stavba celého komplexu obranných budov. Bohužel zemětřesení v roce 1763 Komárom a kompletní opevnění zcela zničilo. Nová výstava opevnění byla zahájena začátkem 19. století a celá stavba byla ukončena roku 1870.

     Největší pevností opevnění je Fort Monostor.  Jedná se o uzavřený polygon s dlouhými hradbami a příkopy okolo celého opevnění ve výšce od 8 do 10 metrů, šíře zdí je od jednoho do dvou metrů. Vnější stěny jsou postaveny šikmo ve směru nepřítele, tzn. že tvrz nemá kolmé stěny, které by mohly být zranitelné nepřátelským dělostřelectvem. Veškeré budovy jsou pokryty dva až tři metry vysokou vrstvou zeminy, proto by bez problémů odolávaly bombardování.

     Pevnost byla používání jako vojenský objekt i v době první a druhé světové války, později zde byla umístěna jednotka Sovětské armády. Po roce 2000 péče o památku přešla na město Komárom, které zde kromě jiného vybudovalo Vojenské kulturní centrum, muzeum vojenské techniky a vnitřní prostor pevnosti byl upraven pro konání různých společenských akcí. Jednou z nich je i námi navštívená mezinárodní výstava psů.

     Celý areál je velice prostorný, pěkně vyřešený, je zde dostatek místa pro výstavní stany i parkující vozidla. Navíc je možno pěkně v klidu a v přírodě nechat proběhnout pejsky a strávit s nimi dostatek času jakoby v parku před nástupem do kruhu. Při naší výstavě nejprve poprchávalo, později začal foukat vítr a nakonec se vyčasilo. Druhá výstava již byla za plného slunce. Pokud bude déle pršet mohl by být problém s parkováním vozidel (rozmoklá tráva), ale obřích stanů pro vystavující bylo dostatek.

     Pořadatelé naštěstí počítali s tím, že pejskaři se budou sjíždět již brzy ráno, tak přestože bylo při našem příjezdu těsně před šestou, již byly na místech. Po počátečních zmatcích, kdy se nás snažili s auty vyhnat na daleké pole k zaparkování, povolili a pustili nás i se všemi věcmi přímo do areálu pevnosti. Mohli jsme zaparkovat přímo u našeho kruhu.

     Protože jsme zde byli v podstatě sami, páníčkové nás vypustili na volno, abychom se proběhli a sami vylezli na hradby, aby si vyfotili vycházející slunce nad Dunajem. Následně jsme všichni propátrali opevnění, chodby a zákoutí, kde bychom se mohli celkem bez problémů ztratit.

     Po návratu na plochu pevnosti jsme rozbili naše stanoviště a připravovali jsme se na výstavu. Páníček s Bibinou, která se nevystavovala opět zmizel a dokumentoval vše, co se v okolí dalo vyfotit. Moc se mu líbila vojenská technika a společně s Bíbou se rozhodli, že se jeden obrněný transportér vezmou domů. Bíba se už začala školit na obsluhu děla.

     Vlastní výstava nebylo nic moc slavného. Německým rozhodčím se prostě nelíbím, i když důvod je pokaždé jiný. Dnešní VD nemáme zdůvodněno, protože rohodčí mluvil pouze německy, zapisovatelka to psala maďarsky, takže z toho nejsme moudří. Ale velkou roli v tom nejspíš hrálo moje bříško, protože jsem dostala falešku, a to se na mně dost projevilo. Vypadám jako pojízdná mlékárna, ale když už byla výstava zaplacená, tak jsme to riskli a jeli alespoň na výlet. Takže zklamání z toho nebylo

 

    Hned po výstavě jsme všechno sbalili a vyrazili do 40 km vzdálené vesničky, kde jsme měli objednaný nocleh. Jednalo se o krásnou rekonstruovanou vesnickou chalupu, s dvorečkem, stromy, pískovištěm, pergolou, udírnou, složeným dřevem - prostě super místo, jako stvořené pro relaxaci. V chaloupce byly tři pokoje, kuchyň s jídelnou, místnost s infrasaunou - vše nové, opravené a připravené jenom pro nás. Majitel už na nás čekal, se vším nás seznámil, vše nám ukázal a připravil pro nás dokonce vínko z jeho vlastního vinohradu. Páníčkům moc chutnalo.

   

   

   

     Jediný problém chaloupky byla vrata, která by nám, pejskům asi neodolala. Páníček ale naštěstí k vratům nainstaloval rozkládací ohrádku, která vyšla po celé jejich délce, takže jsme všichni mohli být na volno a dvůr byl připraven na naše lumpačení. Však ho také bylo do sytosti, lítačky, honičky, pračky byly na denním pořádku.

     Vzhledem k tomu, že jsme velice brzo všichni vstávali, rada starších se usnesla, že si všichni dáme malý chrupeček a večer se půjdeme podívat po naší vesničce. Jak jsme se domluvili, tak jsme i provedli, takže po hodinovém spánku jsme pod pergolou všichni povečeřeli a potom vyrazili prozkoumat okolí.

     Vzhledem k tomu, že kerníky tu asi nikdo nezná a s pejsky tady na procházky asi taky nikdo nechodí, budili jsme zaslouženou pozornost. A to nejenom od pejsků za ploty, ale i od místních obyvatel. Pošli jsme celou vesničku, obdivovali jsme krásná upravená stavení, našli jsme místní "Křížovou cestu" a krásný kostel, hasičskou zbrojnici i židovský hřbitov a do naší chaloupky jsme se vrátili až za úplné tmy. Páníčkové si ještě udělali kafíčko a poseděli pod pergolou, protože byl nádherný teplý podzimní večer, ale my už jsme vesměs pospávali na dvoře a těšili jsme se do postele.

     Ráno při snídani - zase na sluníčku pod pergolou - se opět sešla rada starších a dumala, co s načatým dnem. Návrhy byly dva - navštívil města Tata a Tatabanya nebo jet do Komároma do termálních lázní. Nakonec byl přijat kompromisní návrh - nejprve se všichni pojedeme podívat na největšího maďarského ptáka a odpoledne se páníčkové pojedou vykoupat do termálních lázní.

     Sochu největšího maďarského Turula - mytologického tvora a státního symbolu, který se podobá dravému ptáku můžete všichni vidět na vrcholku pohoří, které se tyčí nad městem Tatabanya. Socha je obrovská (všimněte si velikosti holek u úpatí mohyly) a je krásně vidět z dálnice na Budapest. Vždycky, když jsme tam jeli, tak jsme ji obdivovali. Proto jsme museli využít toho, že naše ubytování bylo necelých 15 km daleko.

 

    Na vrcholek kopce vede silnice, na jejímž konci je malé parkoviště. Když jsme tam v devět hodin dorazili, byli jsme tam úplně sami. Bylo to bezva, protože byl čas si sochu prohlédnout, udělat fotky, pokochat se pohledem do údolí na Tatabanyu. Potom se k Turulovi začali hrnout další návštěvníci, takže jsme raději zašli do lesa, kde jsme ještě chtěli navštívit Selim Cave - prehistorickou jeskyni, která je rovněž na vrcholku pohoří nedaleko Turula. Bohužel, dostali jsme se sice skoro až k ní, ale odtud nás vykázali dělníci, kteří se snažili odstranit část skály, která se zřítila na lesní cestu k jeskyním. Takže jejich prohlídka na nás čeká až při příštím pobytu. Protože se nám ještě nechtělo domů, vydali jsme se po lesní cestě kamsi. Maďarské směrovky tu sice byly, ale moc chytří jsme z nápisů nebyly. Nakonec jsme došli až k rozhledně, která je postavená cca dva kilometry od Turula. Má podobu těžní věže a je stále otevřená a přístupná pro veřejnost. Protože nikdo z nás nebyl ochoten na ni vylézt (200 schodů) obětovala se nakonec Petra, která s sebou vzala všechny fotoaparáty a nafotila nám, jak z rozhledny vypadá okolí. Takže jsme tam nahoře v podstatě byli všichni :-)

     Později se také k rozhledně  začaly hrnout davy lidí, takže jsme se rozhodli pomalu vrátit zpět k autům. Cestou naše smečka opět budila pozornost, které jsme si opravdu užívali. Všichni nás chtěli podrbat, hodit nám klacík nebo dát něco dobrého. No bylo to bájo. Na parkovišti opět povinné focení do archivu. Neřekli byste, jaká je sranda, když se páníčkové rozhodnou vyfotit se pomocí samospouště. Focení se opakovalo snad dvacetkrát, přitom se padalo z klády, zakopávalo se o ohrádku, sedalo a šlapalo se na kerníky apod. No naštěstí jsme to přežili v pohodě všichni.

 

 

    Od Turula jsme se vrátili opět domů a musím říci, že jsme (pejskové) popadali různě po chaloupce a ani nevíme, kdy naši páníčkové odjeli. Ti vyrazili na Komároma, kde se nacházejí termální lázně. Našli je celkem bez problémů, horší to ale bylo uvnitř. Vše v maďarštině, anglicky, česky nebo slovensky nikdo nerozuměl, no prostě kovbojka. No k bazénům se nakonec dostali, tak všechno dobře dopadlo. Jsou zde čtyři venkovní a jeden krytý bazén. Nejlepší je bazén, který vypadá jako čtyřlístek (viz prostřední obrázek). Je rozdělen napůl, v jedné části je teplota vody 31°C, ve druhém 38°C. Páníček vykládal, že to bylo bezvadné, navíc když dopouštěli ohřátou vodu, tak teplota v jednom místě bylo kolem 45°C, a to bylo něco.

   

   

      Voda v bazénech je léčivá. Jeden bazén byl radiační (tam nesmí děti do 15 let), ve druhém bylo obsaženo velké procento čpavku, v ostatních byly další rozpuštěné soli. Cena za celodenní pobyt v lázních je těsně nad 100 Kč. Můžeme vřele doporučit, stejně jako restauraci, která stojí hned vedle lázní.

   

     Po vykoupání a dobrém obědě páníčkové zase vyrazili do naší chaloupky. Když přijeli, zastihli nás (všechny pejsany) stojící za oknem a čumějící do ulice. Přímo na silnici tam místní lidi zpívali, tancovali a pili víno, neboť zde právě bylo vinobraní. Kapela a tanečníci jeli v bryčkách po silnici, u domů, kde pěstují víno se zastavili, zazpívali a zatancovali a zase pokračovali dál. Když páníčkové dorazili, tak se zrovna stálo a zpívalo u našich sousedů.

   

   

     Večer proběhl zase na zahrádce pod pergolou, večeře, vínečko a focení pejsků, chalupy i páníčků a vzpomínání na celý krásný den. Spát jsme šli docela dlouho na to, že další den opět byla výstava. Chaloupku jsme opustili kolem šesté hodiny, v sedm jsme již opět byly na výstavišti. Paničky si šly hned po ránu zacvičit, protože minule zde našly lis na pamětní mince. Protože je samozřejmě chtěly, musely si je sami vyrazit.

   

   

     Kerníci přišli na řadu jako druzí, paní rozhodčí z Austrálie dorazila včas, takže v jedenáct hodin bylo hotovo. Její posuzování se nám líbilo více, než páteční; bylo vidět, že kerníky zná a ví, na co se podívat. Já jsem měla tentokrát štěstí, i přes moji falešku toto neřešila, Kačce řekla něco ve smyslu, že u šampionek se již dá předpokládat, že nějaký ten vrh mají za sebou, a že to žádné ženské "nepřidá". Pečlivě mě prohlédla a prosahala a dala mi V1 a CAC. Potom jsem ještě šla se sestřičkou Kenie o res. CACIBa a paní rozhodčí jej zadala mně. Také super. Získáním tohoto CAC jsem splnila podmínky pro udělení titulu Maďarský Show Šampion, ale jsem zvědavá, jestli ho dostanu. Do konce loňského roku totiž byl uveden v propozicích MEOE, po inovaci jejich internetových stránek zmizel. Když páníček do Maďarska psal, tak mu jednou odpověděli, že titul existuje, podruhé že ne, takže jsme zvědaví, jak to dopadne ve skutečnosti.

   

   

   

      Než jsme se s Komárom a Fort Monostor rozloučili, zastavili jsme se ještě na břehu Dunaje pod pevností. Udělali jsme pár fotek, prohlédli jsme si barevnou podzimní přírodu a krásné stromořadí okolo pevnosti, rozloučili jsme se s tankem, který ji střeží a vyrazili jsme k domovu. Cesta byla opět naprosto v pohodě, nic nás nezdrželo, takže doma jsme byli relativně brzo.

     Výlet byl opět naprosto perfektní, musíme říci, že do Komároma příští rok pojedeme opět, protože nám tu zbylo ještě mnoho věcí, které musíme vidět a musíme prozkoumat.

   

   

   
     
         
   
Jeden z vchodů do chodeb opevnění na procházce když mají kerni žízeň    
Bohnice čekají ty lázně fakt fungujou ten už má taky dost
z procházky okolo Turula
Foto: Miloš + Lucka + několik obrázků je z galerie Google Earth