wz

 

NAŠE PRVNÍ SPOLEČNÁ DOVOLENÁ

(z deníku fency)

 

   

   Asi se bude ptát, jak to, že první společná dovolená, když mi je už skoro pět let. No celkem jednoduše. Narodila jsem se v lednu 2005, takže o letních prázdninách mi bylo něco přes půl roku. Protože jsem ještě byla fakt malá, tak se celá dovolená naší rodiny skládala jenom z pobytů v Praze a u obou babiček.  Což se za pravou dovolenou považovat nedá.

   V roce 2006 na začátku prázdnin Kačka odjela na měsíční intenzivní kurz angličtiny se Student Agency do Anglie, takže o nějaké společné dovolené opět nemohlo být ani řeči.

   V roce 2007 už to vypadalo nadějně, plánovala se dovolená nejprve v Čechách, potom v cizině a nakonec to skončilo tak, že jsem zůstala s páníčkem doma, protože ho nepustili z práce a holky sami odletěly na dovolenou do Bulharska, kam jsem samozřejmě s nimi nemohla.

   V roce 2008 jsme se těšili opět, rozhodnuto bylo o tom, že pojedeme na Slovensko do Veĺkého Mederu, kde páníčkové chtěli navštěvovat lázně v Podhájské, ale nebylo z toho nic. Ptáte se proč? No v den odjezdu na dovolenou jsem se stala maminkou a narodila se mi moje štěňátka Atrey a Abygail. No, a proto samozřejmě bylo po dovolené, protože jsem musela zůstat doma a Ti moji páníčkové také.

   Letošní rok už konečně vypadal zajímavě. Začalo se hovořit o Chorvatsku, ale to nakonec nebyla ta pravá dovolená, jak jsem si představovala, protože tento pobyt byl spojen s vystavováním, a to dokonce na čtyřech nočních výstavách. Pravda, já jsem byla jenom na jedné, ale i tak to nebyla dovolená jako taková. Ale o tom už jsem psala minule.

   Po návratu z Chorvatska to ale vypadalo, že konec s dovolenými v tomto roce ještě nenastal. Katka s tou větší sice začaly chodit do práce, ale páníček s námi zůstal doma. Tašky a kufry se moc nevybalovaly, vyndalo se jenom špinavé prádlo, to se vypralo a znovu nabalilo. Začalo to vypadat nadějně.

   V sobotu kolem desáté začalo stěhování věcí do našeho autíčka. Protože se začalo ohrádkou a přepravkami, domnívala jsem se, že jedeme zase jenom na nějakou výstavu. Když ale páníček přinesl loďák té větší a další nezvyklé tašky a jal se je cpát do kufru auta k našim věcem, poznala jsem, že se chystá něco neobvyklého. Pak nás všechny naložil do auta, za volant si tentokrát sedla Kačka a vyrazili jsme vstříc dalšímu dobrodružstvím. Bohužel, za chvíli se dostavilo zklamání, protože jsem velice brzo poznala, že jsme zase na té silnici, která vede k výstavám v Brně, Bratislavě, Rakousku, Maďarsku i Chorvatsku a samozřejmě i k dalším. Naše D1 je opravdu nepřehlédnutelné a poznáme ji i my pejskové. Dokonce i zastávky byly stejné, jako máme nacvičené z výstav – u Měřína a pak kousek za Brnem.  Pak se ale silnice i okolí změnilo a další zastávku jsme již nepoznali. Nakonec jsme přijeli do malého městečka, které je rozprostřeno mezi kopci, zajeli jsme do nějaké ulice, kterou jsme stoupali až nahoru k lesu a tam na nás čekal nějaký pán. S páníčkem si chvíli povídal, pak ho vzal do domečku, který tam stál, ukázal mu ho a dal mu klíče a odjel. Páníček zajel s autem do zahrady a všichni začali vykládal naše věci a my s Bibinou jsme pochopily, že tahle chatička bude náš dočasný domov, kam jsme si přijeli užít naši první společnou dovolenou.

 

   Jenom pro informaci, náš přechodný domov se nalézal v lázeňském městě Luhačovice, úplně stranou všeho dění, ale přesto kousek od centra, přímo za plotem byl veliký les, kam jsme mohly chodit řádit. Pozemek byl oplocený, rozměrech asi 25 x 50 metrů, byl celý v kopci a na jeho vrcholku stála chatička, dole u cesty bylo malé parkovišťátko pro naše autíčko. Zahrada byla plná stromečků, živých plotů, kytiček, různých zákoutí, jezírek, keřů – no prostě super prostor pro schovávačky, honičky, lítačky a další jiné blbnutí. U chatičky byla postavena pergola se stolečkem a židlemi, houpací lavička, ohniště a gril. Chatička byla patrová, v přízemí byla krytá veranda, záchod se sprchovým koutem, kuchyňka a obývací pokoj, v patře malinký předpokoj, ložnice a obytný balkonek. Vybavení celé chaty si pan majitel asi vyráběl sám, protože vše bylo vyrobeno z krásného leštěného dřeva a je vidět, že je to domácí práce. Přesto křesílka i postele jsou pohodlné a veškeré vybavení se nám velice líbilo a i osvědčilo. Jinak pan majitel si potrpí na různé cetky, takže zahrada i dům jsou plné trpaslíků, půllitrů, podkov, petrolejových lamp, váziček, skleniček a dalších jiných ptákovinek, které naleznete doslova všude, včetně záchoda.

   Pejsci jsou u majitele vítání, a to i přes všechny tyto ozdůbky – zatím má asi dobré zkušenosti. No a my dvě jsme samozřejmě dělaly všechno pro to, aby měl pejsky rád i nadále.

   Z popisu zahrady i domečku Vám musí být jasné, že to bylo něco pro nás. Samozřejmě, já jako distingovaná dáma jsem všechno prošlo, prohlídla, ocenila a uložila jsem se na zahrádce v trávě v místě, odkud jsem měla náležitý přehled po okolí. Když bylo potřeba, seběhla jsem k vrátkům, štěkla a vrátila jsem se zpět na svůj trůn. To jsem samozřejmě udělala jenom zpočátku a párkrát, protože kdo má do toho kopce pořád lézt, že. Což se samozřejmě nedá říci o mé nezdárné dceři. Bíba byla, jako by jí přeskočilo. Hned byla nahoře, hned dole, prohledala celou zahradu, všechny keře, všechny živé ploty, stihla vynadat všem ptákům, broučkům, a všemu živému okolo, objevila kočku sousedů a snažila se ze sebe udělat filé, jak se k ní skrz plot dobývala, no prostě magor. Kdo ji znáte, nemusím to dále popisovat. Tohle lítání, hlídání, bláznění ji nakonec vydrželo dva dny, třetí už se trošku uklidnila, ale do té doby byla na zešílení. Nakonec jsem si z ní jako máma dělala i srandu. Ležely jsme v klidu pod pergolou, já jsem vyskočila a štěkla a Bíba letěla celý ten kopec dolů a hledala za plotem, co a jak. Když nic neobjevila, vrátila se zpět, kde já jsem celou dobu v klidu ležela a rozjímala. A když jsem jí to udělala tak pětkrát za sebou, tak ona měla jazyk na vestě, dýchala jako lokomotiva a nohy se jí sotva pletly a já z toho měla srandu.

Sobota

   Cestu i naše ubytování jsem již tedy popsala. Po příjezdu a vybalení věcí si páníčkové udělali kafe, sedli si pod pergolu a na lavičku a odpočívali a tlachali. Já jsem udělala totéž, zatímco Bibina neustále prověřovala zahradu. Kolem páté se páníčkové zvedli, zavřeli nás do chatičky, kde jsme obě okamžitě usnuli a někam odešli. Vrátili se asi za hodinu a půl a my jsme se dozvěděly, že si došlo do blízké hospůdky na obědovečeři. Nejdříve jsme byly naštvané, že nás nevzali s sebou, ale panička nesla něco zabaleného v alobalu a stále opakovala, že si pochutnáme a dáme do nosu atd. Tak jsme čekaly, co bude. No nakonec z toho vypadlo, že v hospůdce měli nakládaná vepřová kolena a že nám z nich přinesli ochutnat kousky masa a kůži, kterou už do sebe nemohli nacpat. Jinak by se na nás samozřejmě vykašlali. Takže sice nás uctili zbytky, ale bylo to výýýýborné. Mastnou hubu jsme měly ještě druhý den a každou chvíli jsme se s Bibinou navzájem olizovaly, protože kousky masa jsme měly až za ušima, a tam si sami nedosáhneme. Zbytek dne a večer jsme strávili pozorováním zapadajícího sluníčka, ležením resp. sezením na zahrádce, páníčkové u lahve vína, my nasucho.

   

   

Neděle

   Budíček pro nás pejsky byl v 5.30, jak jsme zvyklé. Ale Kačce se z postele vůbec nechtělo, nakonec jsme v 6 hodin vytáhly ven páníčka a tu větší. Chvíli lítačka po zahradě, prohlédnutí všech koutů a míst na ní a potom páníčkové vytáhli vodítka, a že jdeme na procházku do lesa. Samozřejmě jsme chtěli jít na volno, ale vzhledem k Bibině si to nemohli dovolit. Rvala se jako první, tahala jako závodní kůň a vůbec to z její strany nebyla pohodová procházka, ale boj s vodítkem a páníčkem. Přešlo ji to až ke konci vycházky, kdy už prostě nemohla. Páníček taky na chvilku odběhl mimo nás a vrátil se s několika houbami, které jsou prý jedlé a dobré.

   Když jsme se vrátili, tak už byla vzhůru i Kačka, tak jsme se s ní přivítali a opět byla honička po zahradě. Bibině k vydýchání stačilo asi půl hodiny a zase byla akční. Vymyslela si super hru. Super proto, že ji mohla hrát sama a nikoho neotravovala. Nejprve ji hrála s jablkem, které našla na zahradě, posléze využila svůj balonek. Vynesla si jej nahoru k chatě, pustila ho na zem a on se začal kutálet dolů k plotu. A tak ho lovila, honila, zakusovala a tak znovu a znovu dokola. Potom zůstala doma jenom ta větší, protože ostatní vyrazili na nákupy do obchodu. My jsme jí mezitím pomáhaly v kuchyni z těch nalezených hub udělat houbovou polévku. Fakt asi ty houby byly jedlé, protože všichni baštili, až měli boule za ušima a přežili. No my jsme samozřejmě dostali také a bylo to moc dobré.

   Zbytek dne jsme strávili na zahradě i v chatičce, jak kdo chtěl. V rádiu hlásili, že se přes Čechy opět žene bouřka, okolo nás to různě bouchalo a blýskalo, tak jsme čekali, jestli to přijde i k nám. Naštěstí kde nic tu nic, hezky nás to obešlo, takže se opět konalo večerní posezení pod pergolou s vínkem, oříšky, chipsy atd. Samozřejmě občas něco upadne, takže si hodujeme i my.

Pondělí

   Vstávačka zase brzo ráno, přece nebudeme spát, když venku svítí sluníčko a zpívají ptáčci. Řádily jsme opět na zahradě, a mezitím nám páníček utekl zadními vrátky do lesa. Vrátil se asi za hodinu, ale tentokrát přinesl jenom jednu bedlu, jednoho kozáčka a jedno klíště. Takže polívka tentokrát nebyla. Houby jsme nakrájeli večer do misky s masem na grilování. Když už byl páníček pryč, vzala nás na procházku ta větší. Měla dobrý úmysl, projít se s námi v údolíčku pod naší chatičkou, ale podobný nápad mělo asi milion místních klíšťat. Že tu jsou v ohromném množství jsme zjistily relativně brzo, tak jsme všichni rychle utekly zpátky domů, a pak celé dopoledne probíhalo prohlížení, vyčesávání a nakonec i odstraňování potvor, které se dostaly až na kůži a zakously se. Naštěstí jich bylo minimum a byly brzo odhaleny.

   Odpoledne se konala vycházka k pramenu Aloisovku. To je jeden z pramenů léčivé vody, kterých je tady několik. Vzdálenost cca 2,5 km, ale ze šíleného kopce a pak zase na kopec – a to samé zpátky.  Cestou jsme narazili na jezírko, ve kterém byly zlaté rybičky, ale bylo to samé fuj a nech toho a zábava tedy žádná. Aloisovka je malý domeček, uprostřed kterého vyvěrá pramen léčivé vody. Dorazili jsme bohužel v době, kdy byl domeček zavřený, ale pro tyhle případy je pramen vyveden i mimo domeček a my jsme si tedy také mohli načepovat. Páníčkům to prý docela chutnalo, i když se dost šklebili, ale nám tedy vůbec. Bíba ta zkusila a prskala ještě půl hodiny. Já raději ne. Od pramene Aloisovky vedla turistická lázeňská trasa na vyhlídku Hřib, kam jsme se vydali. Cesta lesem super, čuchaly jsme, hrabaly jsme, lovily jsme, ale vyhlídka nic moc. Sice na kopci posezení v altánku, ale okolo vysoké stromy, takže z vyhlídky nebylo vidět vůbec nic. Jinou cestou jsme se vrátili zpět k prameni a odtud pomalu domů. Přestože jsme se celou dobu pohybovali buď v lese nebo v parku, bylo dost teplo a dost nás to unavilo. Takže po příchodu jsme s Bíbou popadaly na zahradě a do večera o nás nikdo nevěděl. Páníčkové mezitím dojeli nakoupit, abychom večer zase mohli na zahrádce cucat víno nebo pivo a relaxovat. V noci nás ještě všechny probudila panička, že prý někde hoří, protože bimbaly zvony, hlásil to místní rozhlas a všude houkaly sirény. Ale u nás v okolí to nebylo a ani jsme druhý den nezjistili, co a kde hořelo. Když to ta větší psala do práce kolegyním, obvinily ji, že nemá o dovolené co dělat a zakládá požáry, aby měla nějakou zábavu (to v souvislosti s požárem v Chorvatsku).

Úterý

   Od rána pršelo. Ne že by nám to nějak moc vadilo. To že máme mokré kožíšky nám vyhovuje spíš, než když je veliké teplo. Ale ve verandě se objevila naše výstavní ohrádka a my jsme se přes ni nemohli dostat do chaty. Najednou dělali problémy, že jsme mokré, trochu špinavé od hlíny, jak jsme dělaly sondáž pod keřem a trochu obalené jehličím a trávou. No prostě jsme musely zůstat ve verandě do té doby, než jsme oschly a opadala z nás špína.

   Když už byla malá panička v tom našem sušení a čištění, rozhodla se, že potřebuji pravidelnou údržbu kožíšku. Takže nakonec došlo na škubání a trimování, abych se prý pomaličku začala připravovat na světovou výstavu v Bratislavě. Takže zase vypadám jako štěňátko, protože jsem přišla o všechny svoje chlupy a jsem vytrimovaná až na podsadu. Ale prý to doroste, tak uvidíme. Bíbu totéž čekalo ve středu.

   Odpoledne se vyčasilo, sice bylo pod mrakem, ale už nepršelo. Těšili jsme se, co bude, ale tentokrát se sbalil jenom páníček s tou menší a někam vyrazili. A my jsme zůstaly s tou větší na zahrádce. Na jednu stranu škoda, protože jsme se mohly někam podívat, na druhou stranu, po těch třech dnech maximálního a pro nás nezvyklého pohybu, jsme potřebovaly odpočinek. Takže my jsme odpočívaly a ti dva vyrazili na prohlídku Luhačovic a kolonády s prameny. Nevzali nás s sebou proto, že všude po Luhačovicích jsou cedule, které zakazují vstup psům. Je to škoda, ale nedá se s tím nic dělat.

   Vyprávěli nám potom, že navštívili a ochutnali pramen Dr. Šťastného, Ottovku a Vincentku. Všechny jsou slané a kyselé, a prý by nám určitě nechutnaly. Většina dalších místních pramenů vyvěrá v lázeňských domech, tak se k nim nedostali, ale na ochutnání to prý stačilo. Prohlédli si kolonádu, prošli se parkem, ochutnali zmrzlinu a lázeňský oplatek, udělali pár „uměleckých“ fotek, dali si kávu na zahrádce a pak se vrátili domů. Než nám to všechno vypověděli a ukázali fotky, tak byl večer a šli jsme tentokrát hodně brzo spát.

Středa

   Předpověď, která říkala, že má být slunečno a vysoké teploty pochopitelně nevyšla. Tzn., že bylo pod mrakem a kolem 22 St., což bylo naprosto super pro naplánovaný výlet. Nedaleko Luhačovic je totiž městečko Slavičín, kde má být stezka „Po stopách osídlení Slovanů na jihovýchodní Moravě“ a zároveň tzv. Pivečkův lesopark. Informace o obojím jsme našli na internetu ještě doma, a měli jsme v plánu se sem podívat, pokud bude příhodné počasí. Do Slavičína jsme dojeli, trasu jsme našli a vydali jsme se na procházku krásným lesem. Cestou panička v lese zahlédla jedlé houbičky, takže zbytek procházky byl spíše o hledání hub, než o pátrání po minulosti. Na konci trasy jsme nalezly avizovaný Pivečkův lesopark, což je část lesa, ve kterém je, jak se píše na informační tabuli, pro potěchu a radost dětí i dospělých vybudováno útulné zákoutí, s osmnácti dřevěnými nebo kamennými skulpturami. Vše jsme si pečlivě prohlédly, očuchaly případně i označkovaly. Moc se nám tu líbilo, i když si páníčkové nedovolili nás pustit na volno, protože bychom asi moc neposlouchali.

   Ze Slavičína jsme měli namířeno do městečka Bojkovice, kde jsme ještě chtěli navštívit anglický park v okolí místního zámečku. Vzhledem k situaci, že jsme se dost zdrželi na předchozím místě, po obědě v Bojkovicích nám již na park nezůstávalo moc času a protože se obloha začala dost mračit a začínal foukat velký vítr, raději jsme se přesunuli domů. Dorazili jsme na pátou hodinu, což byl čas pro nás na spánek a pro páníčky roztopit gril a vyndat připravené naložené masíčko, zeleninu a rybičky. Když bylo vše hotovo, pro svoji grilovanou večeři jsme si přišly i my a musím říci, že grilovaná rybička je opravdu stráááášně dobrá.  

   
   
   
   

Čtvrtek

   Poprvé jsme dnes všichni spali až do osmi hodin. Holt nás včera to posezení zmohlo a konečně jsme si ráno přispali. Nám se dokonce chtělo z postele ještě míň, než páníčkům. Nakonec nás z ní dostali jenom proto, že nám nabídli zbytek rybičky z večerního grilování ke snídani. Dopoledne jsme nějak tak proflákali, k obědu byla houbová polívčička ze včerejšího nálezu ve Slavičínském lese.

   Na odpoledne nám páníčkové nachystali další výlet. Nejeli jsme tentokrát daleko a čekala na nás místní přehrada. Auto jsme nechali na parkovišti a všichni jsme vyrazili na pochod okolo přehrady v Pozlovicích. Cestou jsme honily kachny, hrabaly nory v břehu, válely se v trávě no a co hlavně, mohly jsme do vody a vykoupat se. Ne že bych z toho byla nějaká odvázaná, já jsem spíš jen na namočení nožek, maximálně bříška, ale Bibina byla ve svém živlu a rochnila se ve vodě o sto šest. Páníčkové tam k nám nevlezli, protože sice bylo teplo, ale foukal dost silný a ostrý vítr a nechtěli se nachladit, což se nám samozřejmě nemůže stát. Přehradu jsme obešli celou, celičkou, musím říci, že mě na konci už docela dost bolely nožičky. Bíbu asi ne, ale to je blázen a ta by lítala od rána do večera.

   Tradiční posezení na zahrádce pod pergolou a grilovačka už klasicky zakončili náš den a musím říci, že jsme pospávaly už dávno před tím, než se páníčkové začali připravovat do postele.

   
     
   

Pátek

   Zase nás nechali jenom s tou větší na zahrádce a odjeli. Teda páníček a ta menší. Odjeli v poledne a vrátili se až večer v sedm hodin. Nechtěli nám říci, kde byli, ale my jsme to samozřejmě poznaly. U nějakých cizích pejsků.

   Katce totiž ve středu volala Dáda od Avara z Lesního domu. Bydlí v Přerově, a když se dozvěděla, že jsme vlastně kousek od ní, tak trvala na tom, aby se tam Katka zajela podívat, aby uviděla jak ji, tak Avara. A zároveň hned nabídla, že zjistí, jestli by byla možnost se zastavit u Prachařů, kde je moje druhé dítko – Atrey.

   Páníčkové si samozřejmě tuhle příležitost nechtěli nechat ujít a tak se dohodli, že my zůstaneme na chatě s tou větší, protože je to náš poslední den v chatičce a na zahrádce – navíc mělo být zase dost teplo a my měli auto bez klimatizace. A že nám bude stačit cesta domů v sobotu ráno. Bylo rozhodnuto, a proto jel jen páníček s tou menší.

   Jak potom vyprávěli té větší, Avar je moc hezký kluk, hezky se vypracoval, narostl a zmohutněl a určitě bude i na dalších výstavách opět velice úspěšný. Jak se mu povede, uvidíme už za měsíc, protože bude na výstavě v Rybníkách, jako konec konců velká většina kernů.

   
   

   Od Avara se jelo k Atreyovi. Můj synek si se svojí sestrou moc nezadá. Jsou opravdu z jednoho hnízda a je pokud se týče povahy, celá Bíba. Všechny je moc přivítal, provedl je po zahradě a ukázal jim svoje království. Je na něm vidět, že se má velice dobře a že ho mají všichni moc rádi. No a my jsme samozřejmě také rádi, že jsme měli štěstí na takové páníčky. Katka Atreye při této příležitosti opět vytrimovala, už si chudák zvyká a začíná si uvědomovat, že tato očista se bude konat pravidelně. Po hezkém posezení a popovídání se páníčkové vrátili zpět za námi do Luhačovic.

   
   

   Večer nezbytné posezení pod pergolou a poslední večeře s grilováním. A tady se musím k něčemu přiznat – ono mi totiž nic jiného nezbývá, protože jsem se nechala nachytat. U grilu byla večer tma, tak vždycky když skončili s grilováním, tajně jsem se připlížila k odloženým roštům a talířům a celé jsem je oblízala. A páníček se vždycky divil, proč mám mastnou hubu a že je ze mě cítit grilované maso. No a v pátek jsem přitom tak mlaskala, že si mě všimli a vyfotili mě při tom.

   

   

Sobota

   V pátek, když byli páníčkové pryč, ta větší k večeru uklízela a balila věci. V sobotu ráno to s Kačkou dorazily, páníček všechno nastěhoval do auta a kolem desáté přijel ten pán, co nám v sobotu dával klíče. Páníčkové s ním chvíli poseděli, pak nás naložili do auta a vyrazili jsme k domovu. Cesta nic moc, mezi Luhačovicemi a Slavkovem je objížďka cca 64 km (už jsme o ní psali buď my nebo Lucka v reportážích z Olomouce, Trenčína nebo Bánské Bystrice) Nevím, co tam dělají, ale už jim to trvá půl roku a ta objížďka je fakt dlouhá. Další zdržení bylo za Brnem na D1, kde se rozhodli něco budovat a dálnice je stažená do jednoho pruhu – tam jsme strávili skoro hodinu a další “nezbytné opravy“ na kterých nepracovala ani noha, byly u Měřína – další dvacetiminutovka v koloně. Pak už to jelo, takže kolem třetí hodiny jsme byli doma.

A tím skončila naše první společná letní dovolená.

 

 

 Miloš