wz

 

květen 2009 - dvoudenní Budapest

 

   

      Třetí májový víkend byl opět ve znamení dalekého cestování a tentokrát i přerozdělení naší obvyklé společnosti. Již na začátku března byla provedena statistika úspěchů jednotlivých pejsků a podle ní bylo rozhodnuto, který kam pojede a o co se bude snažit. Lucka s Kamei vyrazila do Salzburgu, kde se chtěla pokusit o dokončení rakouského šampiona (to se jí nakonec povedlo a navíc získala dalšího CACIBa a tím úspěšně ukončila roční putování za titulem interšampion – reportáž je na stránkách chovatelské stanice  Hoity-Toity Gang).

   

     Druhá část společnosti – jmenovitě Kačka s Fency a Abygail a Petra se Samem vyrazily směrem na Maďarsko a dvoudenní mezinárodní výstavu v Budapešti. S sebou jsme navíc brali Kenie, která se ucházela o další CAC do maďarského šampiona. Lucka nám ji přivezla již ve čtvrtek, abychom se nemuseli v pátek ráno zdržovat. Kenča na noc okamžitě obsadila Katčinu postel, zatímco naše mladé dámy sami zaujaly pozice v přepravkách, abychom jim náhodou neujeli.

   

     Jak je již naším zvykem, snažíme se jezdit na vícedenní výstavy a navíc alespoň jeden den předem, abychom také něco viděli a zažili. Stejně tak jsme to provedli tentokrát. Z Prahy jsme vyjížděli Petřiným autíčkem kolem deváté hodiny ráno, s přestávkami na oběd a venčení jsme do Budapešti dojížděli něco kolem třetí hodiny. Báli jsme se, že bude v pátek v Budapešti provoz, ale byli jsme silně překvapeni, neboť celé město jsme projeli napříč za necelou půlhodinku.

   

     Ubytování nám našla Lucka, jednalo se o hotel, který byl zadní částí velikého kostela. Tato stavba byla dominantou celého okolí, moc se mi líbila, ale fotografii celku nemám, protože se ze žádné strany prostě do objektivu nevešla. Hotýlek byl útulný, holky hned po příjezdu obsadily divany v recepci a že nikam dál nejdou.

   

    Nakonec samozřejmě skončily na pokojíčku společně s pejsany, kteří ihned obsadili všechny postele a odmítali je opustit. Protože jsme z mapy věděli, že kousek od hotelu je veliký park, tak ať se jim chtělo nebo ne, razilo se ven, aby se po dlouhé cestě protáhli. Moc se jim nechtělo, ale jenom do té doby, než uviděli park, lavičky, děti, ostatní psy. Hned se zapojili do venčení s místními krasavci – holt to mají jednoduché, žádné cizí řeči nepotřebují.

   

   

   

     Procházka parkem byla moc hezká, došli jsme až z místnímu Közlekedési Múzeum neboli muzeu dopravy. Uvnitř je jedna z nejstarších expozicí v Evropě, bohužel s naší smečkou nebylo možno se jít podívat dovnitř. Proto jsme si prohlédli alespoň pár exemplářů, které jsou v parku kolem muzea.

   

     Všem nám při procházce pěkně vyprahlo, vodu jsme s sebou neměli, protože jsme původně počítali, že jenom oběhneme blok a vrátíme se. Našli jsme ale v parku dva vodovody, ze kterých pili lidi, tak jsme hezky do dlaně dávali našim pejsanům. A oni nic. Jazyk až na vestě, ale pít odmítali. Teprve u druhé studánky jsme ochutnali a už jsme se nedivili. Byli to termální prameny, teplé a navíc ne moc chutné, přestože asi byly léčivé.  Takže už jsme se dál nedivili.

   

     Vrátili jsme se zpět na pokoj, pejsani si rozdělili postele a až do rána jsme o nich nevěděli. My jsme ještě chvíli povídali, pilovali taktiku na další den a najednou byla venku tma, tak jsme zalezli k našim čubíkům a spali jsme také.

   

   

     Ráno jsme v hotelu měli v sedm hodin připravenou snídani, odjížděli jsme kolem půl osmé na výstaviště. To bylo vzdálené necelé dva kilometry, takže naprosto perfektní situace. Lucko, díky za tento servis! Výstaviště se nacházelo v areálu bývalého olympijského Népstadionu, který byl v roce 2002 přejmenován na Puskás Ferenc Stadion.

     Výstavní kruhy byly postaveny na tréninkovém hřišti přímo před hlavním vchodem do stadionu. Ty byly dobře označeny a na všech příchodových cestách byly seznamy kruhů včetně plemen a časů, kdy se jednotlivá plemena budou vystavovat.

     Vzhledem k tomu, že jsme na místě byli zase jako jedni z prvních, mohli jsme si vybrat místo k vybalení našich věcí pod plátěným stanem přímo u stolku rozhodčího. Prozíravost tohoto rozhodnutí se potvrdila během několika desítek minut, protože ačkoliv předpověď počasí nebyla zrovna optimistická, sluníčko svítilo a teplota závratně stoupala.  

     Maďarský pan rozhodčí překvapivě dodržel čas nástupu a dokonce mu vycházely i časy na jednotlivá plemena. Skoro jsme začínali, tak nám čas rychle utekl a než byly pejsani připraveni, šli jsme na řadu. Začínala Petra se Samem, který se rozhodčímu líbil, a proto nic nezdržoval a zadal mu titul CAJC. Následovala Bibina, se kterou to již bylo trošku horší. Několikrát ji nechal proběhnout, pečlivě ji prohlédl na stole, ale nakonec nám podal červenou kartičku, která značí velmi dobrou. V posudku nám místní dobří lidé z maďarštiny do angličtiny přeložili, že v podstatě vše se mu na Bibině líbilo vyjma toho, že nevypadá na 9ti měsíčního juniora. Potřebuje zesílit a osvalit. Jako další nastupovala Fency. Nechal ji udělat kolečko, postavil ji na stůl, prohmatal a zadal výbornou. Znovu kolečko, zadal CAC. Chůze do trojúhelníku a zadal CACIB. Měli jsme pochopitelně ohromnou radost, protože našim cílem byl CAC do Show šampiona a CACIB byl vlastně navíc. A ke všemu již druhý za dva týdny. V podstatě nám chybí pouze jeden do titulu Interšampion a vzhledem k tomu, že první tři máme z Čech, Slovenska a Maďarska je jedno, kde se nám ho podaří dodělat. Snad již to nebude dlouho trvat. Následovala bitva se Samem o BOB, rozhodnutí trvalo docela dlouho a nakonec zvítězil Sam. Moc blahopřejeme.

     Dostali jsme krásné šňůrky,  které v Maďarsku nahrazují poháry a medaile a tím naše dopolední působení skončilo. Naši vítězové se s nimi chlubili celou dobu, co je měli na krku. Kenie dnes byla jako pozorovatelka, její úloha přišla v neděli, kdy naopak na střídačce zůstala sedět Fency.

     Do odpoledních soutěží jsme měli přes čtyři hodiny času. Na ty jsme si již dříve doma naplánovali návštěvu místních termálních lázní. Urychleně jsme se sbalili, odvezli jsme psy do hotelu, kde jsme je dali spát, což velice rádi po slunečném dopoledni udělali a vyrazili jsme do Széchenyi-gyógyfürdő (The Széchenyi Medicinal Bath), které se nacházejí uprostřed Městského parku (The City park) a jsou nejrozlehlejším lázeňským komplexem v Evropě. Minerální voda je do lázní dodávána ze dvou termálních pramenů, jejichž teplota je 23 a 25°C. Budova lázní je velmi hezká a byla postavena v roce 1913 v neo-barokním stylu. Fotografie od venkovních bazénů, které jsou však uzavřeny okolními stavbami jsem si vypůjčil z internetu. Fotoaparát jsem si s sebou totiž nebral, neboť jsem nevěděl, zda bude možné si jej vzít dovnitř, případně zda bude možno ho někam uložit. Pokud tam někdy půjdete, klidně si ho vezměte s sebou, všude na chodbách jsou trezory, kam si můžete cenné věci odložit.

     Venkovní bazény jsou tři. Největší slouží k plavání, jeho hloubka je 1.8 metru. Teplota vody se pohybuje kolem 25 - 26°C. Druhý bazén je určen k relaxaci, teplota je 32 - 33°C, je hluboký 1.4 metru, na jeho dně je množství chrličů vzduchu. Uprostřed je vybudovaná kruhová lavice, ze které vychází opět množství bublinek pro relaxaci. Okolo kruhové lavice je cca 1.5 metru široký kruh, ve kterém voda vytváří proud, který unáší plavce kolem dokola. Třetí bazén slouží k prohřátí organizmu. Jeho teplota je 38 - 39°C, hloubka 1.6 m. Doporučená doba pobytu je 20 minut a z vlastní zkušenosti musíme říci, že je důležité tuto dobu nepřekračovat.  Na prohřátí organizmu a relaxaci je to ale něco fantastického.

 

     V tomto prostředí jsme strávili něco přes dvě hodiny. Jen pro informaci, celodenní vstupenka pro jednu osobu stojí cca 280 Kč, pokud lázně opustíte do dvou hodin cca 30 Kč Vám ještě vrátí. Uvnitř je restaurace, bar, kiosky, možnost přikoupit si masáže, bahenní lázně atd. Přímo naproti je Maďarský státní cirkus (Hungarian State Circus) a Vidámpark (něco jako matějská). Tam jsme ale už nebyli.

     Příjemně unavení jsme opustili lázně, dojeli do hotelu, naložili Sama a jeli na výstaviště na odpolední soutěže. Přijeli jsme přesně na začátek. Sam vystoupil v soutěži mladých a následně v FCI III., bohužel bez toho, aby se na něj rozhodčí alespoň trošku déle zadívali. Je to smůla, ale kerníci opravdu asi v závěrečkách šanci nemají nikde.

 

     Sama jsme odvezli ke zbytku smečky, se kterou jsme opět udělali kolečko kolem parku a na doporučení recepčního jsme se odebrali do nedaleké restaurace na večeři. Bohužel až uvnitř jsme zjistili, že je to vlastně pizzerie, ale již se nám nechtělo jít jinam, takže místo maďarských specialit jsme povečeřeli pizu a milánské a boloňské špagety. Holky to završily tiramisu, já jsem si dal místní pivo, které nebylo vůbec špatné. Znovu jsme s pejsany udělali kolečko okolo našeho ubytování a opět byl večer a čas odpočívat a připravovat se na další vystoupení našich krasavců.

     Na pokoji jsme ještě stáhli fotky do notebooku s tím, že se na ně podíváme, případně si na noc pustíme nějaký film. Vydrželi jsme to sotva půlhodinku a nakonec jsme následovali naše chlupáče.

     Ráno druhý den bylo organizováno stejně, jen s tím rozdílem, že už jsme auto rovnou zabalili na cestu domů, abychom se již nemuseli vracet zpět do hotelu. Kruh jsme tentokrát měli na druhé straně – tzn. proti sluníčku. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli o chvíli později než den předtím, místo pod stanem už na nás nezbylo, proto jsme se rozložili pod jednou z mnoha soch ve stínu jehličnanů. Pejsanům jsme opět udělali stíněný výběh, který jsme nakonec využívali i my, protože sluníčko pálilo ještě víc než včera.

     Opět se začalo včas, rozhodoval tentokrát rozhodčí z Rumunska. Z minulého dne jsme věděli, že se to v jeho kruhu VDčky jenom hemžilo, ale doufali jsme, že u nás to tak nebude. Bohužel. Po delším přemýšlení Samovi dal výbornou bez titulu, Bibině VD a Kenie, která byla ve třídě otevřené, rovněž VD. Zdůvodnění vesměs žádné, rozhodčí neuměl anglicky ani maďarsky, vedoucí kruhu zase rumunsky a překladatel byl nejspíš němý, takže to bylo opravdu na úrovni.

     Vzhledem k výsledkům jsme neměli důvod na místě setrvávat, proto jsme zabalili věci, vše naházeli do auta a vyrazili k domovu. Budapešť byla prázdná, taktéž maďarská i slovenská dálnice, u nás už to bylo horší, ale přesto jsme za 6 hodin byly doma v Praze. Opět v tom bylo venčení a pozdní oběd za Brnem. Cestou jsme se ještě dohodli na schůzce s Luckou, abychom ji předali Kenie a vyměnili si poslední informace a dohodli se na příštím týdnu, kdy část party jede do Litoměřic a část do chorvatského Varaždinu. Doufáme, že se nám výlet opět bude líbit a že se vrátíme s lepšími výsledky, než jaké byly poslední výstavní den v Budapesti. 

Miloš