wz

 

 

 

 

     Když čekám na svoji smečku, až přijde z práce, tak se někdy řádně nudím. Proto jsem se rozhodla namočit svoje krásné tlapky do inkoustu a napsat svoje paměti. I přes můj krátký život je toho požehnaně a sázím ocásek, že toho bude i víc. A pro ty co kerníka nemají, to může být osvěžující  inspirace, proč si ho pořídit. Budu se snažit vždy, když se stane něco, co by stálo za uveřejnění, nadiktovat pár odstavců té větší a potom ukecat Miloška, aby mi naše dílko vložil na můj webík.

Obsah:

bullet

Jak ty dvě přemýšlely .....

bullet

Jak Milošek chroptil, leč .....

bullet

Jak jsem k nim přišla .....

bullet

Jak mě chtěli naučit čůrat venku .....

bullet

Jak to ta větší to vzdávala……

bullet

Jak ta větší zvracela……..

bullet

Jak ta větší poklekla……

bullet

Jak jsem slavila první vánoce.....

bullet

Jak jim mám co vracet ….

bullet

Jak jsem byla nemocná.....

bullet

Jak se nic nedělo …..

bullet

Jak ta větší zvracela podruhé……

bullet

Jak bydlím, jak žiju a jaké mám přátelé…..

bullet

Jak ta větší s Gitkou zastavovaly dopravu…..

bullet

Jak jsem vytočila Miloška……

bullet

Jak jsem byla ucpaná …

bullet

Jak už nesmím s tou větší vařit ...

bullet

Jak ta větší přežila moje setkání s boxerem Rockym

bullet

Jak už jsem asi dospělá ..

bullet

Jak jsem měla vlastního strážce konečníku……

bullet

Jak ta větší posílala mail...

bullet

Jak jsem na scénu přišla já, Ebony....

 

 

 

 

 

Jak ty dvě přemýšlely .....

   Ty dvě z mojí smečky jednoho dne zjistily, že je doma hrozná nuda. Ze školy do školy, z práce do práce, pak televize a pořád dokola. Prostě zasedly a zjistily, že potřebují psa. Velká panička pejska chtěla vždy, to na ni bylo evidentně vidět, ale stále tak nějak převažovala „obava“, co na to můj Milošek řekne.

   Tou dobou běhal po ulicích se svým pánem krásný bernský salašnický pes (dodnes na něj vrčím). Ty dvě se zamilovaly a koupily si brožuru o berňáčcích. Hehehe, tam si přečetly, že tohle plemeno na půl roce váží zhruba 15 kilo i více, a že trpí na kyčle.

   Ta větší si při představě, jak vláčí v panelovém domě do třetího patra bez výtahu z procházky dospělého psa nebo fenu máčela ručník ve studené vodě a přikládala si ho na hlavu. Tu mladší tahle představa pobavila a  pak uznala, že i ona by to nezvládla bez statného šerpy. Byteček mají velký 3+1 a berňáček by zabral skoro jednu cimérku jen na svůj pelíšek a kam by se dala miska na vodu velikosti bazénu  a kam necky na granule. Pytel s granulemi by mohl být na balkoně, pacinky by se myly ve vaně, ale celý pes by se koupal kde? Nutno podotknout, že provozní saharu jako fén by fakt nebylo kam dát. A navíc tohle sousto by Milošek (můj milovaný páníček) opravdu neschroustal. On totiž vůbec celou dobu netušil, co se těm dvěma líhne v hlavě. Takže berňáčka ne.

   Ta „menší“ zasedla k internetu a ta „větší“ k atlasu psů a hledaly a vznikaly hádky. Jsem ráda, že jsem u toho nebyla, protože ta větší, když je naštvaná, tak hrozně řve. Pak ta menší našla na internetu stránky o kern teriérech a bylo vyřešeno…..no on Milošek fakt ještě netušil, co se chystá. Ale ty dvě už věděly. BUDEME MÍT KERNÍKA!!

 

Jak Milošek chroptil, leč .....

   Do počítače byla vložena fotka kerníka. Milošek při pravidelné kontrole počítače toto foto našel a počal se dotazovati. A tak se pomalu a zlehýnka dozvěděl, že ty dvě by chtěly psa jménem kern teriér, a že paní Vlastníková NÁHODOU ještě dvě volná štěňátka  má. Co takové štěně potřebuje ta „větší“ už zjistila a pro jistotu už zaplatila i zálohu.

   Bylo ticho, dlouhé ticho. Pak se rozeřval Milošek. No slušně řečeno, ty dvě mají ale blbé nápady do paneláku psa – ten patří na zahradu. Už nás vidí jak lítáme v noci s čoklem kolem paneláku, protože potřebuje čůrat. To chce vidět, jak budeme s nemocným pesanem lítat po doktorech a to není jen tak, došlo těm dvěma vůbec, jak náročné je mít psa? On by mohl povídat, jeho rodiče měli 19 let pudlíka. A co takový pes stojí peněz, co když budeme smůlu na nějakého chcípáčka? Jak se vyrovnáme s takovým psem? A tak dále. Ta „menší“ se rozbrečela, že když nemá sourozence, tak by chtěla psa, její přece šestnáct a úplně blbá a neschopná taky není. Ta „větší“ ji přece pomůže, budou na psíčka dvě, ne? Pro tu „větší“ pak nastala dlouhá noc, a jak sama dneska říká, ta noc byla plná vášně, diplomacie a exotiky a stála za to. Druhý den Milošek těm dvěma sdělil že je ochoten se psem jezdit po doktorech, je ochoten kupovat a vozit žrádlo a ba co více, je ochoten trpět doma  psa i s chlupama, ale to je vše. Kde že ta paní Vlastníková bydlí? No a jeli si 13. března pro mě. PRO MĚ SI JELI, HEČ!

 

Jak jsem k nim přišla .....

    U paní Vlastníkové jsem na ně čekala do 13. března. Přijela pro mě ta menší panička a páníček, ta větší panička na nás čekala doma. V autě se mi moc líbilo a pořád jsem se sápala na palubní desku, abych měla náležitý rozhled, to mi zůstalo dodnes.

   Doma mi pak otevřeli dveře dokořán a čekali co bude….. Já jsem náležitě hrdě vlezla dovnitř  a začala prozkoumávat můj budoucí příbytek. Pravda, lítali za mnou s hadrem a s hajzl papírem, protože  po mně mazali ty voňavé značky a pak mě nechali spát. Usnula jsem večer a celou noc u mě, u pelíšku ležela ta menší, protože se bála, že celou noc proškvikám a proteskním po mamině. A tak já jsem ráno byla křepek, zdráv a silen a ta menší byla grogy. Byly se mnou několikrát venku, ale já jsem si umínila, že venku budu lítat a doma budu kálet. Jen jsem pořád nevěděla, proč po mě páníček pořád tak divně čumí. Večer jsem se vydrápala k němu na gauč – hulvát, vůbec mi nepomohl, jen koukal, co dělám. Lehla jsem si vedle něj a pořádně se přitiskla a začala mu olizovat bradu……a on mě začal drbat a hladit, a pak něco broukal, a pak jsem se na gauči počurala. Zařval něco jako „háádrrrrr, fofrem“. Vzal mě do náručí a šel si se mnou lehnout na zem, odkud jsme spolu dívali, jak ty dvě čistí gauč…..

    A pak přišel den, kdy šel do práce, a když přišel, tak jsem ho vítala, skákala a  hopsala, až pochopil a sedl si na bobek, vzal mě do náručí a já ho zase oblízala a ono se mu to líbilo a odešel se mnou do křesla, kde si se mnou zase moc hezky broukal. A já už na tuty věděla, a ty dvě taky, že je můj a můj páníček.

 

Jak mě chtěli naučit čůrat venku .....

    Jak jsem už napsala, rozhodla jsem se, že venku se bude běhat a řádit a doma se bude kálet. To vám byla psina, když jsem se přišmdrlolila ke dveřím a tam stála a hypnotizovala dveře. Ty dvě se mohly přerazit, jak se hnaly se mnou ven. Tam jsem si zaběhala a chtěla domů. Dodnes mě nosí do schodů, protože bydlíme ve třetím patře bez výtahu, a tak, když mě vynesly domů, jsem se na chodbě počurala a o pár kroků dál i vykákla. Přála bych vám vidět ten jejich výraz, hihihííí.

    Pak na mě přišly s novinovým papírem. Za vykakání na něj jsem dostala maličký kousek piškotku. A tak jsem teda chodila na ty noviny, aby neřekly a taky ke dveřím, aby holky nabraly fyzičku. Doma jsem zároveň, aby nevyšly ze cviku, vždycky při bobečku dělala korálky. Kousek vytlačit, popolézt, kousek a popolézt, kousek a popolézt, a když už jsem byla na koberci, zakončila jsem to pořádnou tečkou a čuránkem. Piškot jsem dostala, ale po pár dnech tohoto skvělého čísla vytapetovaly podlahu novinami. Já se těch novin začala bát, protože rachtaly pod tlapičkami. Strhaly tedy koberec a vyhodily noviny a běhaly se mnou co hodinu ven. Piškotek připravený v kapse za odměnu, kdyby se to venku povedlo, tak aby mě správně motivovaly. Doma jsem přitom já motivovala je. Vzpomínám, jak ta menší běžela zvednout telefon a v tom cvalu uklouzla po mé loužičce. Když dobrzdila, tak si se slzami v očích šla umýt spálená kolena. Ony totiž čuránky na linu dobře kloužou.... Jeli mě ukázat k prarodičům a já se v nestřeženém okamžiku vykákla v ložnici na polštář, povedl se mi bobek i se stopkou a babičku omývali, hihihííííííí.... Taky jednou ta větší přilítla z práce a zjistila, že je všude ještě sucho, běžela se mnou fofrem ven a já ji počůrala novou bundu. Pak jsem se venku nechtěla dát lapit a ona s tou mokrou bundou běhala všem na očích…. Taky jsem vběhla k sousedům do chodby a počurala jim běhoun…. Jednou jsem pod počítačovým stolem vyloudila bobek a páníček si ho přišlápl bosou nohou…. Potom si ta větší vyžehlila hromadu ložního prádla a já jsem na něm sladce usnula a po probuzení ho přímo pročurala úplně durch…. Rovněž jsem se vyčůrala na balkoně a sousedce pod námi to steklo na větrající se polštáře…. No není to ta správná motivace, jak zocelit jejich nervovou soustavu?

 

Jak to ta větší to vzdávala……

    To mi už bylo skoro pět měsíců, bylo léto a holky na mně vymyslely novou strategii. Ta větší si vezme dovolenou, ta menší bude mít prázdniny, a tak se mnou budou toulat venku, dokavaď se nevyvenčím. V praxi to bylo tak, že nabraly vodu, abych venku  nežíznila a jedna šla se mnou ven, deku v podpaží… po třech hodinách ji vystřídala ta druhá. Pak se mnou zaběhly domů na můj dlabenec. A to byla moje chvíle. Doma jsem se, jakmile jsem překročila práh našeho bytu, vykákla a vyčurala. Nevadí, řekly si holky, jednou se to povede a ta naše psí holčina pochopí, že musí čurat a kakat venku. A tak se trénovaly.

   Jednou ta větší, když už delší čas se mnou hnízdila venku, potkala paní, která měla chovnou stanici vlčáků. Během řeči se jí svěřila s tím našim problémem, že mě nemůžou naučit ven. Probraly všechno možné, až ta moje pronesla: „Už se s ní nebudu mazlit, jakmile se doma podojí, dostane přes zadek a bude to.“ A ta cizí paní dala mojí paní k dobru historku:

   „Byl jeden teriér a toho vlastnili její známí. Ten sladký a tvrdohlavý psíček taky ne a ne čurat venku. Taky zkusili možné a nemožné, nic nezabíralo. Došla jim tedy trpělivost a psa vždycky přivlekli k loužičce, vymáchali mu v tom čumák, sekli ho přes prdelku. Tak to dělali a čekali, jak se to ujme. Jednoho dne milý pejsek vyloudil před pánem loužičku, vnořil do ní čumák, zakviknul a pak sebou seknul. No a je omejvali. “

   Tak tomu já říkám správný, učenlivý teriér, jenže ta moje větší paní jaksi zesinala a šli jsme domů. Doma se mnou nemluvila, jen po mě koukala a vzdychala. I v noci jsem ji slyšela jak nespí a páníček se jí vysmíval, jako že není nad to pořídit si teriéra…

   Tak to tedy ne, nikdo mě nebude považovat za břídila. Pár dnů jsem ještě počkala, jestli se nevzpamatuje a pak jsem se venku hezky vyčurala. Páni, ona se úplně zbláznila. Pořád jektala přes zuby něco o tom, jak móóóc jsem šikovná a hezká Fencynka (to přece vím i bez ní, ne?) a z očí ji něco teklo a moc mě k sobě tiskla a hladila….. a mě dalo strašně moc práce se z toho objetí vyrvat, abych mohla jít hloubit další trasu metra na trávník.

 

Jak ta větší zvracela…….. 

    Bylo to na sklonku léta prvního roku u nové smečky. Byla jsem několikrát na veterině na očkování, ale toho doktora jsem ani nekousla, nechala jsem ho, ať si mě prohlédne. Asi se mu moc líbím a stýská se mu po mě,  protože tam chodíme pravidelně…..ale to odbočuju.

    Vrátím se do toho léta, kdy mě ta větší na vodítku přivedla do parku a pustila mě. Ještě mě ujistila, že jsme tu jen na chvilku, že musí do práce na odpolední směnu. Chovala jsem se jako vzorný psíček a ukolébala tak její pozornost. Sedla si na lavičku a rozhlížela se po okolí, nejenom po mě. Já si odeběhla trochu dál na trávník a sladce jsem po něm hopsala. Ta větší začala litovat, že nemá s sebou kameru, protože jsem tak rozkošná, jak se válím v té trávě, no to je věčná škoda. Ježíš, to je boží, jak se převaluje na zádíčka a jak jezdí po tom bříšku. A protože je na dálku slepá a málo kdy si bere brýle, tak mě nechala řádit. A já toho využila jak se patří  - něžné hrátky v trávě - pchá! Byl tam řádně proleželý a notně červama prolezlý mrtvý ježek. A jak voněl. Že jsem se v něčem takovým vyválela ji došlo ihned, jakmile mě zavolala, že jdeme domů a já k ní přišla. Asi mě prozradily ti červi, co mi padali z kožichu nebo jsem to přehnala s tím slizem na vonění. Zkrátka ta větší promodrala v obličeji a zapotácela se – asi závistí. Já ji chtěla hned udobřit, tak jsem po ní začala skákat a  chtěla jsem hladit. No představte si, že se jen  rozkročila a poblila se hned vedle mě. Jen tak tak mě minula. Tak jsem si jen ublízla toho, co mi naservírovala a ona začala doslova řičet, cože jsem to za hovado. To mě urazilo a šly jsme mlčky domů. Tentokrát mě do schodů nenesla, musela jsem po svých a doma mě hned šoupla do vany. Myla mě dvakrát šamponem, oblečená do gumových rukavic a roušky. Když teplá voda ukázala co dovede v kombinaci s tím mrtvým prohnilým ježkem, zvracela zase a já se na ní z vany musela dívat. Prostě hnus. Za odměnu jsem se jí vytřepala přímo do obličeje, když se nade mě znovu nahnula. Šla zvracet znova. Všimli jste si, drazí psí kolegové, že když už člověk nemá co  zvracet, tak do té mísy jen řičí? Bez dalších řečí mě znova vymydlila, opláchla a vysušila. Šla vytřít ty prý mnou zadělaný schody a pak zavolala do práce, že nepřijde a vyprávěla šéfovi do telefonu, co jsem vyvedla. Pak jsme spali. Vyhodila mě z postele, ať jdu smrdět jinam, a tak jsem si zalezla k té menší do pokojíčku pod deku. Když přišel Milošek z práce, hned jsem mu to všechno šla požalovat. Vzal mě do náručí a nechal si oblizovat fousy a nos a bradu. Ta větší se vypotácela z ložnice  a řekla mu co se stalo. Zcepeněl a dlouze se na mě díval. Pak uznal, že jsem asi nic z toho ježka nesežrala, to bych už měla potíže. A chtěl po té větší pusu na uvítanou. Zase se jí zvednul žaludek……

 

Jak ta větší poklekla……

     Bylo ke konci léta a ta moje smečka najela program „důvěry“.  Došli se mnou až do parku a tam mě na volno pustili a volali na mě až do omrzení, abych se k nim jako vrátila. Já jsem vždycky poslechla, ale samozřejmě až když jsem si očuchala a přečetla všechny zprávy v parku. Jednou jsem tam byla jen s tou větší. Ze křoví na mě juknul zajíc. Co dělá zajíc polní v pražském parku to netušila ani ta moje větší. Zdeformoval se jí obličej a jen šeptla: „Fency, fuj, pojď ke mně, pojď“. A to teda kecala! A pořádně! Jak by mohl být ten voňavý tvor fuj?  Zajíc vyrazil ze křoví a já za ním…. Poslední, co jsem zahlédla, bylo to jak ta větší poklekla a vztáhla za mnou ruce….

                  

    Po dvou hodinách vzájemného honění v trojúhelníku já, zajíc a panička, jsem byla již vysílená a ploužila jsem se k paničce a chtěla se nosit. Ta podlá povaha mě připnula na vodítko - podle programu „důvěry“ mě ani nepleskla, protože jsem se sama vrátila - a táhla mě hned domů. V obličeji byla zarudlá a flekatá, sotva funěla,  doma si otevřela  láhev vína a houkla na mě: „Ty krávo, někam zalez nebo tě zabiju“!

     Napíše mi někdo, co je tak špatného na trošce pohybu na čerstvém vzduchu?

 

Jak jsem slavila první vánoce.....

     A začalo to. Ta menší i ta větší byly pořád v jednom kole a na mě měly málo času. Milošek taky  visel v jednom luftě a nosil domů kabely s prima baštou, kterou jsem pomáhala vybalovat a v kuchyni to sladce vonělo. Já jsem malá a nahoru na kuchyňskou linku nedohlédnu, a tak jsem začala holky škrábat po nohách a nasazovala jsem hypnotický pohled typu – umřu, jestli neuvidím, co tam kuchtíte. A tak mě vysadily nahoru na linku a jsem jim opět ukázala, jak způsobná psí slečna jsem. Holky pekly cukroví a já jsem nic nezbaštila ani nic neshodila. Pravda, vstrčila jsem hlavu do dřezu, neboť mě dráždily bubliny – musely mně umýt tlamu od jaru. Frkla jsem do moučkového cukru a byla ze mě Sněhurka. Taky jsem dostala blíznout utřeného vajíčka s cukrem. Takže jednoznačný závěr jsem si udělala. Kdykoliv se budou motat u kuchyňský linky, nasadit pohled  a poškrabat je na lýtkách…. A fakt to fungovalo do podzimu příštího roku, ale  od té doby mám utrum. K tomu, co se stalo, se dostanu někdy příště. Takže se vrátím do vánoc.

     Stromeček jsem viděla taky poprvé a nechápu, proč u něj tak kvíleli. Co se mě týče, chodila jsem si o něj drbat hřbet.  No řeknu pravdu, že mě víc fascinovala ta vánočka pod ním a ty čokoládové figurky visící na něm. Pod stromečkem jsem našla pískadla a nový balónek. Ta moje smečka je snad úplně pitomá. Víte, co po mě chtěli? Abych skákala jako magor štěstím a hrála si s tím. Bože a já zatím slintala u stolu s chlebíčkama a s cukrovím, s jazykem na koberci a slyšela jsem jen samé „ fujky, to ne e". Ale ano, říkala jsem si, moje chvilka přijde. No nepřišla o Štědrý večer, přišla na první svátek vánoční. Ta menší se se mnou proběhla venku a ta větší nachystala zatím na konferenčním stolku  v obýváku žranici.  Milošek seděl sice v obýváku, ale zcela pohroužen do tajemství počítače se sluchátky na uších, ta větší  kutala na balkoně něco k pití a ta menší se převlíkala v pokojíčku. Teď nebo nikdy, řekla jsem si a z gauče skočila na ten líbezný stoleček obložený dobrotama. Skok to byl skvělý a zasloužil spíš obdiv a ne srdeční záchvat té větší. Že jsem  projela celý stolek napříč po zadečku by snad chtělo taky ocenit, když už nemluvím o jejich hamižnosti, dávat si všechno jídlo vysoko, abych se na něj nedostala. Já jsem si nečekaně stáhla všechno hezky dolů i s ubrusem. Tak a mohli jsme hodovat všichni pospolu a na zemi, kde je víc místa. Uznáváte můj smysl pro rovnoprávnost? No, oni ho neuznali. Ta větší se nejdřív chytala za srdce a pak zfialověla a začala řičet, že jsem zmlsaná potvora, která si neváží její práce. Ta menší mi běžela z pokojíku na pomoc, Milošek zatím nevnímal. Musela jsem reagovat já sama. Stihla jsem tedy hltat burské solené oříšky a chlemtnout po pár chlebíčkách, než se ta větší vzpamatovala a chtěla mě lapit. Ta menší zatím doběhla a místo pomoci se mi začala smát a Milošek konečně sundal sluchátka, cože je to tu zase za jekot. Fakt toho chlapa miluju. Ta větší mě stihla seknou přes prdelku jen jednou, zbytek vykryl Milošek. Ta menší zatím se smíchem posbírala tu baštu na zemi a ta větší uraženě odešla do ložnice, kde provokativně „vyhodila kopyta“ s tím, že už ji ani nehne. Hele, vysvětlí mi někdo tenhle pojem?

     Tu baštu si udělali znova. Když ji Milošek s tou menší servíroval do obýváku, strčili mě za dveře na chodbu. Nikdo mi nebude tvrdit, že vánoce jsou svátky pohody a míru. Mě tedy ne! Já jsem si přes noc vylepšila tu urážku z večera a ožužlala jsem tu vánočku pod stromkem a zblajzla jednu čokoládovou figurku ze stromečku. Papírek z figurky jsem pečlivě rozložila, aby bylo vidět, že jsem nezbaštila staniol a nemuseli jsme na veterinu, ale stejně byl řev. Jo a následující den jsem srandila jen samé buráky obalené v čokoládě…………

 

Jak jim mám co vracet ….

     Nyní, když jsem trochu popsala, že nejsem venkovský balík a dovedu si na roce poradit s mojí smečkou, tak bych pár slůvek utrousila i na jejich hlavy. Nerada bych, abych za uličníka byla jenom já. Můžu říci, že oni přispívají hodně k tomu, aby ze mě byl blazeovaně klidný a vyrovnaný pes.

     Jako štěně jsem prý měla potíže se spaním v době, když se seběhli z práce a doma byl šrumec. Ta větší proto trvala na tom, že když se mi bimbá hlavička a z očí jsou vidět jen bělma, nastolí se v domácnosti rádiový klid, abych si zdřímla a nic mě nerušilo. Užívala jsem si to do té doby, než jsem zjistila,  že zákon schválnosti existuje.

     Začínáte podřimovat mezi futry dveří z chodby do kuchyně, širokých 60cm. Aby mě nerušili, lezou po špičkách a překračují mě. Věřím jim a spím. Pak mě na tlapku šlápne mamut a ta menší se přiblble pitvoří a bere mě do náručí a kvílí – Fencí, promiň, zlatíčko, máš tlapinu v pořádku?

     Lehnu s tou větší na gauč a začnu dřímat. Aby mě neprobudila, ani se nehne a začne klimbat taky. Začalo mě lechtat v oušku, a tak s ním škubu a najednou mě do ouška zaburácí – HÉÉÉÉPČÍÍÍÍ. Té větší prostě nedošlo, že když si nepřikryje hubu a neztlumí to, leknu se. No, tak jsem se lekla a zlehka ji rafla po té skobičce, co má místo čumáčku.

     Hraju si na gauči s míčkem a on mi spadl na zem, tak jsem si stoupla a očima zkoušela, jestli se nedá zhypnotizovat a nepřijde sám. Neprozřetelně jsem při tom vztyčila ocásek a vyšpulila zadeček. No jóó, je hrozně k smíchu, když vás páníček bodne prstem do prdelky a řeže se smíchy, jak jsem vyletěla a začala mu nadávat.

     Ta větší s tou menší ležely na postelích a šuškaly si nějaké holčičí tajnosti. Tak jsem nepozorovaně přišla a abych nerušila,  přilehla jsem si k té menší do úrovně jejího pánevního svalstva. Zrada!! I tenhle otvor vyluzuje zvuk více než hrozný. Ta menší si prostě pšoukla stylem „rachotejl“, já vylítla a hryzla ji do zadku. To dá rozum, dneska to už nedělám, líhat si do tak nebezpečných míst.

    Šly jsme z vycházky, bylo už večer a já ráda před vchodovými dveřmi dělám, jako že tam mám v trávníku nevyzvednutou SMSku, že tam v dáli létá Batman, co se to děje za mým ocáskem apod. Zatímco moji lidé drží dveře a vzteky rostou, podupávají nohama, já si dávám načas. Až jsem takhle jednou vlezla do dveří stylem grófka a té větší došla trpělivost a v tu samou chvíli dveře pustila. Skříply mě hezky, až jsem vyškvikla. V tu samou vteřinu se ta větší ke mně sehnula a řvala „Jéžíšííííí“ . Vyrvala mě se sevření dveří  a prudce se narovnala. Zapomněla si udržovat orientaci a mázla se do hlavy o poštovní schránky. Pustila mě z výše asi 100cm na zem. Mně vykládejte, že to bylo omylem. Když se vynaříkala z údajné bolesti, zvedla mě konečně do náruče a schránkami jsem dostala zase pro změnu já!!!

      Jednou, když ta větší vařila a já ji zase pomáhala na kuchyňské lince, tak přišla ta menší naštvaná ze školy domů. Ta větší  mě ujistila, že hned přijde, ať jsem hodná, zalezla si za tou menší do pokojíčku a nechala mě trůnit na lince. Ty dvě si snad vykvákaly do hlavy díru. Já jsem zatím škvíkala, poštěkávala a z  pokojíčku se ozývalo  jen -“Fency, neštěkej“ „Fency, tiše“. Co mi bylo  platný, že když zjistily svoji, pro mě fatální chybu, začaly mě oblizovat a cpát mě odpustkem (piškotem), když jsem strávila hodinu na kuchyňské lince.

     Chystaly se vánoce. Milošek dotáhl kabelu plnou dlabance. Než se zul, tak jsem si do kabely vlezla a rejdila, co tam je dobrého. V kuchyni jsem byla z kabely vyhozena a donesena na chodbu, aby se nemotala. Dveře na schodiště byly dokořán a tam ještě jedna taška. Tu Milošek popadl a zabouchl dveře. Že nejsem doma, nato přišli asi po dvou hodinách, když mě ta menší volala na vycházku ven. Prolezli prý všechno a hledali a volali a já se venku tiskla na dveře a ani nevím proč jsem ani neštěkla. Pak ta větší při rekonstrukci dostala hroznou předtuchu a zprudka otevřela dveře … a já tam seděla celá vyjevená na rohožce a nemluvila s celým světem zbytek večera.

     Taky mě vyrazili z ložnice, když tam dováděl Milošek s tou větší. Ona se pořád pohihňávala a on ji olizoval a pochopte, chtěla jsem být při té švandě a taky s nimi řádit. Tak jsem Miloškovi začala oblizovat prsty u nohou, co mu přečuhovaly z postele. Vyrazil mě z ložnice se slovy – „kaziš**u“. Po druhé jsem mu tedy skočila na záda. Tentokrát mě můj milovaný, považte můj milovaný Milošek vyhodil, a když říkám, že vyhodil, tak vyhodil, obloukem až na chodbu, práskl dveřmi a zašprajcoval je taburetem.

     Dále jsem byla několikrát přisednuta na křesle, když jsem bránila to svoje, přilehnuta na posteli, když ta větší po noční dvanáctce padala do postele únavou do bezvědomí. Nebo mě ta menší skopla  ze své postele, neboť jsem ji přišla v noci navštívit a ona o mně nevěděla.

     Také mě zavřeli ve skříni, když uklízeli. S taškou mě přehodili k přátelům do auta, protože netušili, že zas lovím něco dobrého k snědku.

     Tady sami čtete, že to u nás to zlobení není jednosměrné a že jim mám co vracet.

Howgh!

 

Jak jsem byla nemocná.....

     Napadal první sníh a mě se hrozně líbil.  Byla to děsná legrace, válet se ve sněhu až moje chlupy byly obalené sněhovými koulemi. Hihihi, jsem vypadala jak takovej trhlej pudlík Beníček vedle z baráku. Ale ti moji páníčkové to asi se mnou venku přehnali. V noci jsem začala kašlat a krchlat, nemohla jsem popadnout dech a pak už jsem začala i brečet.

     Náš pan veterinář, co měl mít pohotovost na mobilu, ho měl vypnutý a ta moje menší u mě seděla a plakala a já ji chtěla oblizovat, protože jsem nechápala, co se děje. Ale ono to vůbec nešlo, nemohla jsem se vůbec hýbat. 

     Milošek, zatím na internetu vyhledával veteriny, kde je noční provoz a ta větší mě pořád osahávala a povzbuzovala „dejchej, Fency, dejchej“. Dalo to fušku, ale dýchala jsem.

     Pak mě zabalila do deky a s tou menší a s Miloškem jsme jeli na pohotovost. Tam mě zrentgenovali a dali mi včeličku a prášky a pak jsme zase jeli domů. Po té včeličce jsem se již nedusila. Obě paničky se u mě střídaly celou noc a celý den a pořád mě pozorovaly. Pak se vrátil z práce Milošek, vzal si mě k sobě do pelíšku a zase se mnou broukal a snažil se do mě nacpat jeden z těch prášků. Nechtěla jsem doma čurat a tak mě vzal ven - ale jen na moment, co jsem stihla loužičku a hovínko,

     A zase kolem mě všichni po čtyřech lezli a pozorovali mě, a tak to šlo čtyři dny. To mi už bylo dobře a chtěla jsem ven a řádit. Víte, co na mě vytasili? Svetříček! Takový ten šílený kus hadru, co nosí čivava od vedle. A prý bez něj se ven nejde, aby mi zas nevystydla průdušnice. Dostanu ho prý pokaždé, když půjdu na delší dobu ven, ráno a večer, kdy je nejchladněji.

    Já ten hadr nejdřív nenáviděla a připadala si méněcenná, ale pak jsem zjistila jak je bájo se válet ve sněhu, dělat kotrmelce, norovat, aportovat sněhové koule  a přitom si nepromočit kožich. Fakt, do sněhu a do mrazu doporučuji svetr.

 

Jak se nic nedělo …..

     Na konci zimy  a počátku jara to nebylo u nás nic moc.

    Ta větší byla ve špitále a pak doma tři měsíce nemocná. Dokonce si pozvali babičku, aby se o nás postarala. A ta dobrá paní vařila a prala, chodila mě venčit, zkoušela tu menší do školy  a Miloškovi žehlila košile, tu větší chodila opatrovat do postele. No a přece tuhle babičku  nebudu pokoušet, zlobit ji a vyvádět nějaké dryje. Holt jsem byla vzorná Fencynka a babičku jsem poslechla na každičké slovo. Tu větší jsem chodila kontrolovat do postele, jestli náhodou už reaguje na něco jiného než na světlo.

    A pak to špatné skončilo a přišlo to pravé jaro. Tu větší už poslali doktoři do práce, babička odjela domů za dědečkem a já nevěděla co si počít, protože jsem začala hárat a hormony se ve mně bouřily.

 

Jak ta větší zvracela podruhé……

     Tohle jaro už byli zvyklí, že se mi to v hlavě občas sepnulo v nesprávným směru a zůstávali v pozoru. Jak jsem psala, začala jsem hárat a bývala jsem připnuta na vodítko hned u dveří, zvláště potom, co jsem chtěla zdrhnout s Filípkem. To vám je mooc pěkný fešák - kříženec pudlíka - vedle z ulice a bydlí taky v bytovce ve třetím patře. Jak říkám, byli jsme oba na volno a rozhodli jsme se spolu zdrhnout, a ta větší musela dokonce podle zorganizovat  malé školní děti jdoucí ze školy a ty mě lákaly na zbytky svačin, abych se nechala s Filípkem chytit. Nechali jsme se ulovit a já byla potupně před tolika diváky seknuta přes prdelku a připnuta na vodítko. Taky jsem si vyslechla kázání o tom, že tohle kerní von damme nedělá a že Filip je pudlík a ještě k tomu bezpapírák.  Taky jsem zaslechla, jak ta větší trousí mezi zubama něco o staré krávě, která věří hárající feně a o paní Frýbové, které děkovala za její knihy a moudra z nich vyčtená. Ale to ještě netušila, chudák, co se mi líhne v hlavince….

    Jsi zdravá, říkala jsem si, a já už potřebuji sparing partnera pro svoje darebnosti; stýská se mi po tom, jak se tváříš, jak to všechno prožíváš a dokonce mě baví i to, jak jakoby trestáš, aby mě to co nejmíň bolelo. Hihíhííí.. já tě do toho sladkého bezvědomí dostanu!!

     Byl teplý konec května. Hospůdka Na kopečku, co máme za barákem, měla již otevřenou zahrádku. Tam jsme se stavovali cestou z vycházky ať už ve třech nebo ve dvou na pivko a misku s vodou. Já si vždy také vyžádala místo na lavičce tak, abych přes ulici viděla do parku na své psí kamarády a štěkotem jim vyječela své zprávy. Pak jsme vždycky ještě do toho parku všichni skákli přečíst pár esemesek a šli domů.

     A tak si tu větší představte, jak se mnou vylítaná a v dobré náladě jde Na kopeček  na jedno malé. Je malebný podvečer a my dvě se couráme z terásky přes parčík domů. Ta větší očumuje kvetoucí sakury a jinou zeleň, já si vedu jako vzorný psíček - a protože už nehárám, jsem puštěna na volno. Pak se počnu válet v jakési matlavé hmotě. Jak už jsem psala, ta větší je na dálku slepá, a tak mě jen pozoruje. No slepá je, ale nos má v pořádku. Prostě dodnes je přesvědčená, že jakýsi zahraniční dělník nedonesl včas domů naše české pivo a vyprděl ho v parku v podobě pořádného průjmu! A já se v něm vyválela!

     Zase mě do třetího patra nevynesla a hned ve dveřích doma počala ječet, kdo že mě tentokrát umyje. Najednou zjistila, že jsou všichni postiženi hluchotou a že ji nic jiného nezbývá, než se do mě pustit sama. Vytáhla latexové rukavice a pořád mi hrozila, že jestli se hnu, budu mrtvá Fencinka. Ručník si omotala kolem hlavy a nosu, opásala se zástěrou, pustila teplou vodu  a šla zvracet. Vrátila se a posadila mě do vany, pustila teplou vodu a namočila mě – a utíkala zvracet. Prý se to po mě klouže jako plastelína a hrozně to smrdí!! Okolo to bylo, jako bychom opravdu byly doma jen my dvě. Milošek splýval se stolem u počítače a ta menší v pokojíčku se sluchátky na uších dělala, že uklízí. Ta větší tedy pustila v koupelně ventilátor a znovu se nade mě sehnula. Polila mě sprchou a já se otřepala. Namočené ee lítalo do všech stran a ulpívalo na stěnách koupelny. Šla zvracet. Myla mě šamponem několikrát,  akorát už nevěděla, jak ten smrad dostat z mojí tlaminky, neboť jsem si toho průjmu i chlemtla. A jak tak pátrala v mojí tlamě po zbytcích, tak jsem ji na udobřenou oblízla. Šla zvracet.

    Umytou mě hodila Miloškovi na klín, vydrbala si obličej mýdlem a šla ke kamarádce - lékárnici. Tam si dala kafe, kamarádka ji vyposlechla a dala ji dobrou desinfekci, aby měla čím vycídit koupelnu.

    Vydrhla a umyla koupelnu a nemluvila se mnou. He, mně to nevadilo, já se už těšila co se namane příště.

    A jak jsem řekla, moji prioritou je tu větší dostat do Bohnic, abych ji pak chrabře zachránila a zpátky k nám domů navrátila !!! 

Víte, že mi začali přezdívat Fency Bohemia Enjoy von Sajrat?

 

Jak bydlím, jak žiju a jaké mám přátelé…..

    Od maminky  Dorisky mě přivezli do nového domova, do městské části Prahy - Horních Počernic. Mám tady novou smečku. MILOŠKA, tu menší KATKU  a tu větší JARČU. Byt mají velký tři plus jedna.V každé místnosti mám misku s vodou a pelíšky jsou dokonce ve dvou místnostech. U té menší v pokojíčku a v obýváku. V těch ale spím jenom když trucuju nebo chci být sama - to je ale málo kdy. Další pelech nepotřebuji, protože stejně lezu ke všem do pelechu a oni se vždycky se mnou o něj podělí. Taky líhávám na křesle v obýváku a v kuchyni trůním na kuchyňské lince, když tam kuchtí něco dobrého k snědku. V kuchyni taky jím. Ohřejí mi psí mraženku, nebo nasypou bobule. Taky lezu za Miloškem v obýváku na gauč, tam se totiž vyskytuje nejčastěji. Na stůl k počítači k němu nemohu, protože jsem mu jednou omylem šlápla packou do klávesnice, v bedýnce to zarachtalo a byl malér na světě. Od té doby se jen ze země koukám, co Milošek pořád spisuje.

     Ta menší si se mnou hraje a chodí se mnou ven. Jenže tu nezlobím tak často, jako tu větší. Ta menší mě totiž drží pořád na vodítku zatímco ta větší mě pouští na volno. Taky je bezva, když přijde ze školy. Já ji vítám a skáču po ní a štěkám a ona si i v kabátě lehne na chodbě na zem a taky dělá, že mě oblizuje a taky mě vítá a štěká, a je z toho kravál na deset minut. Taky je švanda, když si přinese k televizi baštu a já si k ní lehnu a ona mě drbe na bříšku a pak si lehneme pod deku a navzájem  si na sebe štěkáme, a když třeba najdu schovaný balónek, tak dostanu kousek čipsu.

     Ta větší chodí do práce. Někdy ráno, někdy odpoledne nebo také i na noc. Někdy na chvilku, ale někdy má týden, kdy chodí domů jenom spát. Pak teprve nastanou chvíle, kdy si její přítomnost musím vychutnat a něco jí vyvedu a zatím nato  reaguje dost dobře. Prostě tady je to, kdo s koho. Nikdy mi nezapomene z práce přinést kolečko salámu nebo jinou dobrotu. Taky ji vítám jako krále a ona mě bere hned ven a tam se vyblbneme. Na to, že jí je čtyřicet se nestydí se se mnou venku válet po trávníku a tahat se mnou o balónek nebo klacík. Já pak na oplátku po procházce čekám u řezníka před krámem, až ona nakoupí a pak jdeme do pekařství, kde znova nakupuje a já vzorně čekám i s taškou od řezníka u nohou. Za odměnu mě pohladí a dá mi pizza rohlík. Ten miluju - dobře se zahrabává. Pak se obě smějeme, jak ti lidé v obchodě po ní hleděli, že má mikinu samou obtisknutou psí tlapku. Ta větší počká, až si zahrabu pizza rohlík do špajzu za barákem a pak jdeme domů kuchtit. To už jsem zpravidla unavená, napůl spím a čekám za dveřmi na Miloška, až začne rachtat klíčema na schodišti. Nebo ležím na kuchyňské lince a čumím, co se vaří. Miloška vítám výskokem v hruď a pak, když mě chytí a zvedne, nastává dokonalá očista. Jazýčkem ho opucuju až pomalu do mozku. Ta větší se olizovat nedá, ale Milošek ano. Pak si lehneme na gauč a broukáme si. Taky mě lituje, když té větší něco provedu a jsem jako trestána.

     Ráda jezdím na výlety. Byla jsem u maminky Doris a u tatínka Anguse. Jezdíme k babičkám, za Jiřinkou - ta má zahrádku a malého chlapečka a je to tam žúžo. Tam jsem třeba při jedné grilovačce vyhrabala ze záhonku afrikány a ta větší s Jiřinkou pak lezly po čtyřech a sázely je nazpátek, aby jejich babičku z toho nekleplo a já jsem mezitím spolu s Miloškem a jejich Standou žužlala grilované kuře a holky při sázení povzbuzovala. Jezdím na  rodinné výlety  třeba i  jen tak do Prahy, abych neodvykla rachotu aut a nelekala se. A taky bývám sama doma. Ne často, ale bývám. Ach jo, to je pak krušno. Sice spím a sousedi té větší tvrdí, že nenaříkám, ale já vím své.

     Taky tu mám kamarády. Pudlíka Beníka, voříška Bessinku – ta má moc prima dědečka a ten trousí piškotové drobky. Nad námi je Terinka – yorkšírská slečna. S tou je vždycky bezva honička kolem baráku. Pak pod námi bydlí čivava Kačenka – je to distinguovaná psí slečna. Jen se zdvořile pozdravíme a život jde dál. A úplně dole bydlí Šauninka. Byla s ní legrace a měla se mnou trpělivost, když jsem byla štěně. Teď je moc nemocná. Na krku se jí udělala boule a nemůže jíst a její panička je moc smutná a Šauni  si se mnou už nepovídá. Jen sedí a kouká. Prý asi brzy umře. Naše bytovka má dva vchody. Takže vedle, úplně nahoře bydlí voříšek Doneček. Byl jediný pes na nás všechny fenky v celém domě. A byl pořád hyn z toho, jak mu háráme. Jedna skončila, druhá začala. Jenže v létě se přistěhoval Áron – střední foxteriér a od té doby ti dva soupeří, kdo je lepší pes. Hned vedle Donečka bydlí Adélka – yorkšírská super holčina. Jé s tou je prima honička a pak povídačka. Taky musím vzpomenout na černou jezevčici Rozárku. Už není. V létě se té její smečce uvařila na balkoně. Když chodili do práce, tak ji nechávali otevřené dveře na balkon a ona tam vždycky ráda líhala, no a loni v létě to asi přehnala. Byla fajn. Učila mě čmuchat v trávě a i odehnat vlezlého psa. Takže nadržený Doneček a Áron mají u mě utrum! V druhém patře vedle ve vchodě je trpasličí srnčí špic Šaubrinka. Nosí svetříček jako já a je s ní děsná prča. Vylítne ven, štěkne a už obě nejsme a paničky nás volají a hledají a my řádíme schované pod keřem a hrabeme nové metro. Taky nesmím zapomenout na Alánka, na velškorgii Astičku, pak vlčáka Hassana, jack russel teriéra Agátku, labradorku Žemli, zlatého kokra Filipa – jeho páníček má po kapsách super lahůdky, pak westíka Robina, border kolii Alfíka, a malého border teriéra Matýska….

     V souvislosti s tím, chci napsat, že chodíme k paní doktorce, u nás doma láskyplně zvané Klárka. Maminka Klárky má obchůdek s potřebami pro zvířátka a tam vždycky při nákupu dostanu nějakou psí mlsotu zadarmo. Mým psím idolem se stal Filípek, kříženec něčeho s pudlíkem, má  pískovou barvu a bezva voní. Té moji smečce  z toho zvoní v hlavě a vypisují mi konkurz na ženicha. Prý bych na podzim roku 2007  už mohla mít štěňata, ale asi ne od Filipa!!!

 

Jak ta větší s Gitkou zastavovaly dopravu…..

     Začalo léto a já s tou menší a větší jsme z Prahy vyrazily za babičkou na venkov na dovolenou. Tam na mě čekal domeček s dvorečkem, s bazénkem. Dvoreček je obehnán vysokou zdí, protože je situován hned u silnice a má vysoká železná vrata, takže z venku není vidět nic - jen je slyšet, co se děje. V domečku jsme bydleli já, babi, děda, Gitka - to je starší sestra té větší a dvěma holčinama, ta větší a menší. Milošek za námi dojel vždy na sobotu a neděli, protože on dovolenou nedostal a musel pracovat. Sice to byl venkov, ale ve všední den tam panoval rušný automobilový provoz. Kolem této vísky vyrostly různé fabričky, které vyrábějí dýhy, sádrokartóny, ytong apod. a dominuje tomu elektrárna Mělník. Náklaďáky, osobáky a zásobování projíždí touto vískou o sto šest a je skoro o život, přecházet od desáté dopoledne do třetí odpoledne  silnici. A tak jsme tam v klidu vegetovali všichni, jen já jsem byla nervní z toho, že za ta vrata nevidím. Hlídali mě, abych jim neproklouzla mezi vraty, když šly do krámu nebo když holčiny jely na bazén do nedalekého Cítova. Místa na lítání jsem měla dost, i po baráku jsem se mohla pohybovat svobodně – babička už zapomněla  na usazené hovínko na polštáři, ale mně to bylo málo. Já cítila nedaleký les, hospůdku, řeku Labe vzadu za barákem a chtěla jsem poznávat okolí a ne být zavřená za zdí s vraty. Vysvětlovali mi, že honit mě po počernickém parku je brnkačka, spoustu známých pejskařů a dětí mě dokáží najít vcelku rychle, ale tady v tom neznámém terénu by mě nenašli ani za rok, a tak se musím spokojit s dvorečkem. A tak jsem dál štěkala do zdi, když se něco za vraty dělo. Až jednoho dne……

     Bylo krásné slunečné dopoledne, prostě hic. Babi naložila na oběd, ty menší holky vyjely na bazén, že se vrátí k jídlu a ta větší si s Gitkou a babičkou uvařily kafíčko a sedly si na dvůr pod ořech do stínu. Dědeček klimbal u televize a já hrála spořádaného psíčka u vaničky s vodou a pak pod lavičkou, kde se usadily. Ta větší s Gitkou relaxovaly a s tím jak se oblékají, si moc hlavu nedělaly . Prostě na sebe hodily jen nějaké to tílko, pod ním byly většinou na volno a když neměly spodek od plavek, tak měly jen kalhotky, aby jim zadek luftoval. Žádný chlap je v týdnu neočumoval, a tak ani ty nohy neměly oholené, hlavu jen tak hřebenem olíznutou. No nemělo v těch vedrech cenu si něco z vlasů ondulovat, když to po půl hodině slehlo tím, jak se opotily. Na nohách jen pantofle a někdy ani ty ne, aby se chodidla ochladila, a tak to u těch dvou bylo fakt in natura. Jo a berte v potaz, že obě mají přes osmdesát kilo živé váhy. Pohodlí a vegáč za zdí s vraty, kam není vidět.

     Všechny pily kafíčko, a tu pojednou zazvonila babiččina sousedka. Babi šla otevřít a obě si začaly povídat mezi vraty, co že je vlastně nového. Než těm dvěma na lavičce došlo kam jsem tak hbitě vystřelila zpod lavičky, já už byla venku za vraty a pobíhala po rušné silnici. No strhla jsem tím činem pekelný povyk. Hihíííí.

     Rychlejší byla Gitka, ta větší zas jen zasípala a než popadla dech, Gitka už byla u vrat a řvala za odcházející sousedkou „Chyťte toho čokla, proboha! Zdrhá nám ........ tisíc v kožichu…“ Sousedka nic a babička jen u vrat stála a koukala. Já zatím mezi náklaďáky bravurně kličkovala. Ta ohromná auta brzdila a troubila a taky kličkovala a lidé vycházeli z domů do předzahrádek, aby viděli, cože se děje.

     Ta větší zase plakala a volala „Fenuško, stůůůůj!“ a začala s Gitkou taky pobíhat mezi auty. Hlavní štrásse v této vísce je rovná - zákon o dodržování rychlosti v obcích nezákon, pokuty nepokuty, body nebody - rovinka sváděla a každý to s autem nebo náklaďákem rval, co to dalo. V úplné bezradnosti ty dvě začaly zastavovat dopravu v obou směrech. Zuřivě mávaly rukama nad hlavou  a řvaly stůj v úboru nedůstojném, jak jsem popsala již výše. Gitka v jednom směru, ta větší v druhém. Babička ječela, holky neblázněte, zajedou vás, lepší vlastní život než psí a já vesele pobíhala po silnici sem tam a rovnou ze středu do krajnic a naopak. Holkám se podařilo uládovat silnici, auta stála, řidiči křičeli "co se to děje" a "tak si ho máš uvázat, krávo" nebo se jen tak pochechtávali; a já si lehla pod návěs kamionu a to hezky doprostřed. Z jedné strany poklekla ta větší, z druhé Gitka a soukaly se v tílku na volno a v kalhotkách za mnou. Boží pohled a pastva pro oči. Motocyklista, co se snažil tuto kolonu projet, si málem rozbil hubu - z pod návěsu čouhaly dvě lidské nohy a skoro holý zadek….. Vleže pod návěsem mě přemlouvaly dost dlouho a i mě došlo, že už tohle není prča a plazila jsem se sem a tam. Holky měli strach, abych jim z toho patu zase nějak  nevyklouzla a nezdrhala. Nu odvážnému štěstí přeje a dolezla jsem k té větší. Drapla mě za kožich, vylezla a s Gitkou se omlouvaly řidiči inkriminovaného kamionu. On nic. Seděl tam s hubou dokořán, očka vyjevená a křečovitě svíral volant. A mám pocit, že tam tak sedí dodnes. No? Představte si, jak v klidu jedete a najednou se proti vám řítí ženská v tílku na volno, prsa čtyřky se ji třepají až pod bradou, je v kalhotkách, rozcuchaná a řve stůůůůj? A dokonce vám začne bušit na dveře od kabiny a řve s šíleným výrazem ve tváři - se nehni, máš tam psa, bo tě zabim! Pak jsou najednou dvě a lezou vám pod přívěs? No nebáli byste se, že vás stopují dvě bosorky a chtějí se vám nacpat do kokpitu?       

                                                    

     Doma se mnou ta větší mrskla na trávník a šla se chladit do koupelny. Babička vytáhla z lednice becherovku a nabídla holkám, aby si cvakly. Gitka se rozchechtala a prohlásila, že si pořídí psa. Bez něj je to nuda. Tohle by nemusela mít každý den, ale mít psa by byla vzpruha všedního dne. Dědeček všechno slastně prospal u televize a „malým“, co se vrátily z bazénu, tohle se zjevnou radostí a dost živě i s pantomimou líčila Gitka. Ta větší se mnou zase nemluvila, ale do Bohnic ji skoro moc nechybělo. Gitka dostála svého slibu a do konce léta běhala po dvorečku černá pudlice Týna. Úplně stejná nátura jako já. Tak už jsme na ně dvě…… hihííííííí.

 

Jak jsem vytočila Miloška……

     Když v pátek večer za námi dojel Milošek, všechno se při večerní grilovačce dozvěděl. Pochechtával se té větší a vůbec byl poveselen. Ale taky mi jako domlouval mezi sousty grilovaného kuřátka, ať jsem ráda, že nejsem nebožka, že tenhle svět je přece jenom veselejší. Dala jsem mu za pravdu, je!

     Ráno si přivstal a jak říkávala babička Boženy Němcové za ranního kuropění šukal po světnici a chystal se dát do pořádku našeho Favorita. To auto bylo uprášené zevnitř i z venku, prahy mu už kvetly a taky u motoru bylo potřeba něco opravit. Dal se do práce. Během dopoledne auto umyl a i uvnitř vyluxoval. Chvíli visel pod kapotou  motoru a  něco montoval, pak vytáhl bílou lakovou barvu Hammerite. Obrousil a vykytoval prahy a počal nanášet štětcem barvu. Já mu celé dopoledne asistovala. Polehávala jsem v otevřeném autě, poslouchala autorádio se kterým jsem si občas zazpívala, případně se za ním soukala pod auto. Jakmile ale vzal barvu do ruky, začal mě odhánět. No proč??

     Zbavil se mě tak, že přišla ta menší, popadla mě a na zadním dvorečku mě vysadila na zahradní stolek a začala mě škubat. Jak já trpěla. Pořád jsem nestála a snažila se jí vyrvat, Neviděla jsem na Miloška u auta ani  na babičku, která vynesla na zápraží chladit buchty - já je jen cítila a nemohla jsem na ně. Děda mezitím přišel z ryb a donesl ulovenou živou rybku a dal ji do vaničky a já za ní zase nemohla….. ach jo, krušný život kerníka na venkově. Milošek donatřel prahy, ta menší mě pustila proběhnout, že budeme pokračovat za chvíli a v tom babi volala k obědu. Řádně poobědvali a pranic se nikdo nepídil po tom, že neloudím u stolu sousta. Mysleli si, že trucuji pod ořechem….

     Pravda zle udeřila Miloška do očí, když s buchtou v ruce došel k otevřenému oknu a chtěl se kochat krásou ošetřeného Favorita. Tam jsem si v otevřeném autě hověla já. Pěkně mokrá i když jsem se pečlivě vytřela do sedačky a vedle mě odpočívala rybka, pravda, již v pánu…..Vylítl ven, jak neřízená střela a zjistil, že jsem si rybku nějak vypůjčila z vaničky, v trávě se o ní pořádně ovoněla a pak si šla odpočinout do auta. Dále zjistil, že asi už dávno před tím, jsem si pořádně podrbala hřbet o čerstvě natřené prahy, protože na nich přilepené chuchvalce chlupů jemně povívaly v letním vánku a já měla na hřbetě melír. Ve vteřině jsem poznala úmysly vraha a vyrazila zachránit si život! Milošek řičel, řval, chroptěl a pak jen láteřil, protože se mu postavila do cesty ta menší s pláčem na krajíčku, jak teď má dostat tu barvu ze mě dolů - za pár dní se jede na Slovensko na výstavu! Pak narazil na smějící se Gitku, která si tu švandu fakt užívala, neboť usedla na zápraží, zapálila si se smíchem cigárko a počala aplaudovat o přídavek. Děda mezitím něco zabrblal o tom, že se se psem nase.eme, být po jeho, je uvázaný u boudy a ta větší s hlasem, který neznám, prohlásila směrem k Miloškovi – užij si to broučku, máš svoji velkou premiéru!!

     Za jak dlouho se zklidnil nevím, z garáže jsem ho pozorovala dost dlouho, než jsem se přišmrdolila  a začala se lísat. Podrbal mě za ušima a považte, nic víc. Orval chlupy a prahy natřel znovu. Děda vyjel z garáže se svým autem a Milošek nacouval s naším Favorítkem do garáže, vrata zabouchl, podíval se po mně a ještě otočil klíčem v zámku. Ta větší pak vnitřek auta dávala do pořádku celý druhý den, protože Milošek vyjádřil názor, že s mým svinstvem má největší zkušenosti. A chlupy na mém hřbetě? Ještě před odjezdem na Slovensko se ta barva odrolila sama.

 

Jak jsem byla ucpaná …

     Blížila se chvíle, kdy jsme měli odjet na mezinárodní výstavu do Bratislavy. Ta menší mě začala zkrášlovat už u babičky a Milošek zařizoval vše potřebné okolo této výstavy. Ta větší smažila řízky a sháněla psí konzervičky, abychom ji nezahynuli hlady, větrala spacáky, balila lékárničku, prala plavky apod., protože jsme chtěli zůstat celý prodloužený víkend na Zlatých pískách v Bratislavě. Jenže bez té větší, ona musela do práce, a to bez debat, volno nedostala.

     Den před odjezdem ta větší byla v práci a zazvonil telefon. Ta menší celá zkroušená volala, že čubině škubala ouška a nějak  asi víc zabrala a drží v ruce chloupky i s krvavýma konečkama - čím že se dá ouško a natržená kůžička ošetřit, aby to do zítřka  nebylo znát? Dostala rady, že raději septonexem ve spreji, kysličník ne, ten by mě odbarvil na blondýnu a ouško se zahojí až někdy….. A já si zatím mudlila bolavý ušní boltec. Ta menší ten septonex nemohla najít a pro jistotu vytáhla za skříně celou lékárničku, sedla si na zem a hrabala a hledala a hledala a hrabala. Nakonec jej našla, ouško mi ošetřila a šla si po svým.

      Po čase opět zvonil u té větší na stole v práci telefon znovu. Chtěla bych v tu chvíli být u té větší a vidět jak se tváří, protože ta menší ji s hlasem tragédky zvěstovala toto:

 „Mamííí, co mám dělat?“

 „???“

 „Víš, jak jsem hledala ten septonex, tak jsem vyndala lékárnu na zem..!“

 „No a?“

 „A asi jsem něco přehlédla.“

 „Co jsi přehlédla?!“

 „Vypadlo mi platíčko s černým uhlím a Fency si asi 6 tablet nabídla!“

 „!!“

 „Mamííí, co mám dělat? Vždyť to toho psa ucpe!“

 „Víš určitě, že to sežrala?“

 „Jo, má černý jazyk!“

 „Vydrž, volám veterinu a zavolám ti zpátky.“

     A tak ta větší volala paní doktorce Klárce na veterinu. Když jí řekla, co se stalo, musela počkat, až se paní doktorka Klárka vychechtá do telefonu a pak dostala radu. Chce to olej z rybiček olejovek, a  to co nejdříve, jinak se ten pes nevykadí a z hlediska té cesty by to byl průšvih. Kde potom na cestě nebo v cizině hledat veterinu, která by zasáhla a psa náležitě vyprázdnila?

     Obratem volá ta větší zpátky té menší a rozdala povely pro příští chvíle. Ta menší musí do krámu pro olejovky. Rybičky vyjme z nechutného oleje a olej mi musí dát vylízat. Až přijde z práce, uvidí se co dál.

     Mezitím, co ta menší odklusala do krámu, vrátil se od jiného veterináře poučený Milošek, narval do mě konzervu i s rybičkama a zase odjel, protože ho volali zpátky do práce. Když se ta menší z krámu vrátila, nacpala mě dalším hnusným olejem z další hnusný rybí konzervy. To je tak, když si dítko u obou rodičů jistí své průšvihy.

     Ta větší přišla domů zároveň s Miloškem a pak se teprve všichni dozvěděli,  že  jsem ty léčebné kúry absolvovala dvě! To už jim bylo jasné, že ucpaná určitě nebudu. Hihíííí.

    Milošek měl oči jak tenisáky a přemýšlel o noční jízdě do Bratislavy, která měla začít asi za 8 hodin. Ale nezbývalo jim nic jiného než čekat, jak to dopadne.  K večeru jsem nekakala, do půlnoci taky ne, ve tři před odjezdem bobáneček ze začátku měkký pak kousíček jako brok, černý jako uhel a jinak nic, no a pak jsme vyrazili. Chtěli, abych si lehla a odpočívala, ale já jsem samozřejmě musela řídit s Miloškem a hlava mi s tou menší padla až za Brnem. Pak mě krutě probudili na slovenských hranicích, kdy do auta vrazil palici celník s tím, že hledal psa, od kterého dostal doklady. Protože mě vzbudil a blbě čuměl, tak jsem mu vynadala až se praštil do hlavy, jak rychle z toho okénka couval. Taky mi tam přitom nechal čepici, ale tu mi vzali a vrátili mu ji a já dostala vynadáno.

     Další cestou jsme ještě několikrát stavěli a já se snažila vykakat. Samozřejmě nic a o Miloška se pokoušely mdloby při představě, jak na mezinárodním psím kolbišti jeho milovaná Fenuška uprostřed kruhu usedá a kadí!!!  Ta menší byla taky hyn! Ona mě předvádí v kruhu a tu ostudu by asi taky nezkousla! Nakonec jsem se za velké námahy vykakala těsně před tím, než jsme šli do kruhu, byla jsem perfektní, ale ta lucemburská baba preferovala černý kerny a my jsme nic nevyhráli.

     Ale sranda a zákon schválnosti, bobek na koberci nakonec byl, ale hodila ho česká čubina ve třídě mladých. Ale jmenovat ji nebudu, aby neměla s páníčkem ostudu. Hihííí.

     Ale víkend to byl hezký. Bydleli jsme v chatičce a já jsem mohla po kempu, sice na vodítku, ale kam jsem chtěla. Slováci byli moc přátelští a nám se tam moc líbilo. A dokonce jsem se tam tak líbila, že nám holky recepční počítali jenom chatičku a nechtěli za mě vůbec platit. Milošek tvrdil, že zapůsobilo jeho charisma, ale jako správná ženská vím své. Chudák ta větší, z celého výletu viděla jen fotky. Vidět, jak se Milošek nakrucoval před mladými recepčními, jak byl zábavný a jeho slovenština neměla chybičku pos.ala by se taky……HAF!

 

Jak už nesmím s tou větší vařit ...

     Jak už jsem popsala výše, náhoda chtěla tomu, abych oběma holkám dala signál a obě silou vůle (jejich inteligence s tím nemá co dělat - tu  mám já!) pochopily, co po nich žádám. Chci sedět a koukat, co kuchtí na kuchyňské lince.

    Já jsem psí slečna malá a na kredenc nedohlédnu, tak jsem je naučila fígl, jak mě vzít nahoru, abych mohla koukat a kontrolovat co se a jak vaří. Poškrabat na lýtkách a vyvrátit oči – hup a už jsem byla nahoře a měla přehled, z jak kvalitních potravin a poživatin se připravuje jejich a  moje krmě. Nechaly mě koukat do dřezu při mytí nádobí, když se krájela uzenina dostala jsem po kousku ochutnat. Když se peklo a pořádně jsem pohlídala mouku a cukr dostala jsem vylízat vajíčko. Nikdy jsem nestrčila tlapku nebo čumáček pod nůž, nikdy jsem nerejdila po lince a neohrozila se horkou vodou nebo mixerem, nikdy jsem nehupsla do dřezu a nikdy jsem bez výzvy neukradla nic z nakrájeného prkénka nebo z talíře. Hmmm až… Zkrátka lidi byla to lahoda až…. Prostě pokušení je pokušení a já jednou neodolala.

     Ta větší si nakoupila u řezníka maso a já jako vždy čekala před krámem. Za odměnu jsem dostala  plátek šunky a  šly jsme domů. Vyložila a uklidila nákup a koupené syrové masíčko začala krájet na kostičky. Bylo to přes kilo pěkného, libovoučkého, syrového plecka a já se signálem drápala na kuchyňskou linku. Nahoře jsem byla položena tak, abych měla náležitý rozhled a kontrolu, co se všechno dává do mísy, když se nakládá maso na žranici. Popolezla jsem blíž k prkénku. Nic mi nenabídla. Tak ještě blíž. Zase nic. Změnila jsem taktiku. „haf haf“ a čumáček jsem přitiskla těsně k prkýnku s masem. Jejích úst se ozvalo „ Ale ne ne, syrové masíčko ne e, měla by jsi červíky!“

     No co to je za blbost? Moji předci lovili v Irsku lišky a bobry a já že syrové maso nesmím???

      V okamžiku mého spravedlivého rozhořčení zazvonil v obýváku telefon. Ta větší sekla s nožem a houkla „ Fency nesmíššš!“ a běžela zvednout telefon.

      Když to všechno s mokrým hadrem na hlavě líčila Miloškovi, znělo to asi takhle:

     „No a když jsem ty skoro dvě kila masa nakrájela, zazvonil telefon. Ještě jsem Fenuši napomenula, ať je hodná a běžela zvednout telefon. Irenka mi řekla co dvě věty, že mě čeká večer na kafíčko a mazala jsem zpátky do kuchyně a kchmkchm.. „( zaštkala a vyvrátila oči skoro bravurně jako já) „ a uviděla jsem jak ta naše potvora pažravě hltá to syrové maso..kchmkchm… Máme po večeři, takových peněz, já ji naporcuju místo toho masa!!! Sežrala kilo masa!!!“ A začala se po mně sápat…

     Neděste se, jsem na živu, všechno dobře dopadlo. Pošmákla jsem si  na syrovém masíčku a přežila jsem to! Jen na ten kredenec se už asi hned tak nepodívám.

 

Jak ta větší přežila moje setkání s boxerem Rockym

     Bylo to na podzim. Panovalo typické pošmourné listopadové odpoledne. Holé stromy, svěží ledový vítr, rozblácená a rozčvachtaná zem a já prostě odmítala se venku jen vyčůrat a jít domů. Chtěla jsem být venku a lítat a lítat….

    Ta větší si jen povzdechla, hlouběji se zachumlala do bundy a vyrazily jsme směrem k Ratibořickému parku.

     Ta větší byla opravdu nedobře naladěná, protože chtěla se mnou chodit pouze jen po cestičkách, natož já jsem si chtěla  válet kožich v rozčvachtaném a rozbláceném trávníku. Smutně si prohlédla svoje bílé botasky, zafuněla a vykročila za mnou na trávník. Joj to bylo blaho, trávník byl správně načvachtaný, tráva studená a mokrá, i šišky bylo dobře nacucané vodou a skvěle se žužlaly. Jen ta větší byla stále zachmuřená, koukala do země a čas od času vzdychla Fency, pojď, pojď už domů. Najednou, kde se vzal tu se vzal, přicválal boxer  velikosti telete, jmenoval se Rocky. My ho od vidění známe, už několikrát jsem se  s ním honila po parku, sice tele, ale pořád štěně a moooooc hravej. Jeho panička se dala do řeči s tou mojí a já jsem se s Rokym začala honit po parku. Já měla svoje už odlítáno, ale Rocky asi ne protože se mnou dělal psí kusy. Vždy, když mě dohnal strčil do mě čumákem a já se svalila na zem, přišlápnul mě tlapkou k zemi a oblíznul, a když jsem mu dala najevo, že se ani nehnu, tak do mě strčil fifákem až jsem v trávníku kožichem vydřela díru.

   Tak a dost!!!!! Zavrčela jsem a ohnala se po něm, ale on to nepochopil a začal do mě strkat těma obříma tlapama. No uznejte, celá mokrá a už promrzlá, taky špinavá a mokrá od trávy mu nebudu dělat boxovací pytel. A tak jsem se se škvikotem rozeběhla k té větší. S výskoky a vřískotem jsem ji dávala najevo, že chci vzít na ruku. „Fency, neblázni, budu jako prase!“  řekla ta větší a já se stále domáhala svého. Rocky stál opodál a koukal, co my dvě vyvádíme. Ta větší povzdychla, vyndala vodítko a chtěla mě připnout, že půjdeme domů. Jakmile se sehnula, skočila jsem ji do náruče. A když už byla takhle hezky vymalovaná zařvala, že jsem prase a nechala mě uvelebit se v její náruči. Pak se začala loučit s Rockyho paničkou, ale tu naši pozornost upoutal Rockyho pohyb. Dál všechno probíhalo, jak ve zpomalené grotesce.

     Boxer Rocky se slinami okolo tlamy poskočil, zabafal, podhrábl plackami hlínu až začala lítat tráva a tryskem vyrazil směrem k nám. Říkám, ta větší to viděla, jak ve zpomaleném filmu. Viděla jak Rocky cválá směrem k nám, jeho mohutná vypracovaná hruď pracovala, jeho obří tlapy rvaly trávu i s hlínou a tak v předtuše všeho zlého se zapřela nohama o zem a mě víc přitiskla k sobě. Rockymu se podařil výskok a všemi čtyřmi tlapkami se opřel do té větší……

     Zásah to musel být tvrdý. Povolila své sevření a já ladně vyskočila z její náručí a všemu zdárně unikla a pak z povzdálí pozorovala, co všechno se ještě dělo. Ta větší se po zádech skácela do blátivé země, Rocky ji svými obřími tlapami připíchnul k zemi, začal ji svou oslintanou hubou pusinkovat. Jeho panička ho s křikem  rvala dolů z mé paničky, takže si  stačil utřít ještě tlapky a svoje dobře našlehané sliny do její tmavě modré bundy. Zvlášť uchvatné bylo pozorovat, jak ta moje ležela v parku na zemi v tom bahínku rozpláclá jak ropucha, s končetinami do všech světových stran a hýkala „Bože co ještě? Co ještě?“ Pán Bůh věděl své. Rockyho panička té větší pomohl vstát. Ale to ještě nebyl konec. Zpacifikovaný Rocky skočil moji vstávájící paničce na záda a znova ji připíchnul k zemi, tentokrát však obličejem. Přilehnul ji celým svým velkým tělem a krátce si zatrtkal.  Rockyho panička už pološílená ho svalila vlastním tělem z té větší a div mu vzteky neprošlápla žebra. Ta moje, konečně svobodná, popolezla po čtyřech kousek dál, kde se konečně postavila na nohy. Rozhlídla se, kdeže má to svoje zlatíčko (ano opravdu hledala mě – koho jiného taky, že?) připnula mě na vodítko a začaly jsme se potácet směrem domů. 200 metrů, z parku domů, po rušné ulici, bylo pro tu větší opravdu velice ponižující a nepříjemné. Vžijte se do pohledu ostatních účastníků této ulice. Potácející se osoba, mokrá, zablácená (včetně obličeje), na oblečení ulpívající dobře ušlehané sliny, které připomínaly cokoli jiného jen ne sliny¨, za sebou a vodítku táhne stejně zdevastovaného psa.

     Doma jsme rozrazily dveře s výkřiky „Lidi kde jste kdo!!!“  Z vnitra bytu se vypotácel Milošek, a když viděl, jak ta větší vypadá, chytil se za pandírko a začal se řechtat. „Ty vole mámo, tebe snad znásilnil mamut!!“ Láskyplně k nám přihopsala, vzal mě do náručí a s uklidňujícím broukáním mě nesl do koupelny, kde mě zase dal do obrazu božího. Ta větší si zase musela pomoci sama.

     Ježíš Marjá, ta toho nadělá, mě taky Rocky poválel na trávníku…….

 

Jak už jsem asi dospělá….

      Určitě  jste si asi už všimli, lidičky, že se v mých kerních povídačkách delší čas nic neděje. Nevím čím to je, ale to lumpačení mi nejde tak jako dřív. Nejvíc je z toho blažená „ta větší“. Považte, jak dlouho jsem jí dala pokoj a nic jí nevyvedla a přitom to není jen vyčkávající manévr, aby pak moje scéna byla o to více úderná.

     Slyšela jsem, jak tvrdí Miloškovi, že jsem asi už dospělá, že jsem poslušná  a milá a blablabla… Se zájmem jsem si ten její monolog vyslechla – když má co říci, tak totiž nemá šanci co říci Milošek.   A když si promítnu svoje chování za poslední dobu, asi ji, ač nerada, musím dát za pravdu. Ale nebojte moji milí, já se dám do urputného vzpomínání a  něco ze svých zážitků ještě napíšu.

     Třeba to, že se mi povedlo za tu dobu dvakrát zdrhnout a ne jí, ale Miloškovi. Taky jsem zapomněla na Ruzyň, cheche, no jó Ruzyň, a taky mám vlastně sestru Kennie, a ta se na psychice té větší už také podepsala, hehé lidi ono fakt bude ještě o čem psát. Jo taky místo boxera Rockyho potkala boxera Barona, nó to taky odstonala (aby bylo jasno, stále mluvím o „té větší“) Taky platila tři ulovené a zadávené fotbalové míče a ….. Takže já si jdu vzít žužlací šlášu – toť má můza, a jdu umělecky přemýšlet, tvořit, zkrátka se realizovat. Takže doba minulá, před mojí dospělostí…..

 

Jak jsem měla vlastního strážce konečníku……

     Jsou to dva roky, co se  "ta menší"  nechala umluvit od  mojí smečky, aby zkusila jazykový kurz angličtiny ve Velké Británii. Zaplatili ji rovnou celý měsíc, ať se naučí pořádně hudrat anglicky. Vyrazila s jazykovou agenturou do městečka Ilfracombe, kde chodila do školy. Protože smečka chtěla, aby byla nucena mluvit anglicky i po škole, nechali ji ubytovat ne na ubytovně u Čechů, ale v soukromí u reverenda Phila Whitese a jeho rodiny – no měla smůla, bylo po plánovaných diskotékách, protože u něj měla vycházky pouze do 22:00.

     Jak bylo té menší vím z doslechu, ale ta větší odloučení prožívala po svém. Svěřila se mi, že nečekala, že trhání pupeční šňůry jejího skoro zletilého dítka bude tak bolet. No ale v den „D“ Kačka odletěla a měsíc nebyla. Pár dní jsem ji hledala a pospávala v jejím pelíšku a venku, když jsem v dáli zahlédla dívčinu trochu podobnou té menší, rvala jsem se a zdrhala směrem k ní, a tam jsem pak zklamaně usedla na zadeček, že to není ona.

     A pak se rozjasnilo čelo té větší. Usmažila řízky a připravila bramborový salát, uvařila pořádnou knedlíčkovou polévku a upekla bublaninu – to vše si naporoučela Kačenka v mailu, když psala, kdy se vrací, jakým letadlem přiletí a co chce od maminky k jídlu. Já jsem byla náležitě vykartáčována, Milošek se oholil, aby na letišti nebudil pozornost cizinecké policie a ta větší si vybrala úbor opravdu odvážný, ale líbivý. Bílou fáčovou halenku, bílé kalhoty, na hlavu slamáček s krempou a stuhou, ozdobila své prsty lakem na nehty a prstýnky a jelo se na Ruzyň, vyčkávat letadlo British Airways, ve kterém seděla Kačenka.

     Protože si Milošek prozíravě telefonicky ověřil, zda na letiště smějí pejsci, byla jsem pořádně vyvenčena, abych pak mohla v klidu sedět v příletové hale a oni se mnou nemuseli kdesi lítat, abych se vyprázdnila. Kakala jsem a pořádně se i vyčůrala, ta větší na tom trvala!! Bez toho bych do auta nesměla. A vyrazili jsme směr Ruzyň.

     Ta moje větší se nesla v bílém jako Heduš v Homolkových, vyhlédla si místo u příletové tabule, aby tu svoji Kačenku viděla hned, jakmile se otevřou zábrany a čekala, Milošek vedle ní, já u jejích nohou. Pak mi něco zaškvrkalo v bříšku. Popolezla jsem více dopředu, nahrbila se a zatlačila. Ta větší sebou škubla a šeptla: “Nech toho." V tom hlase byla spíš prosba, než příkaz. A já toho nenechala… Kakala jsem a moc. Ta větší klekla u mého konečníku, vsunula mi pod něj ruku a do ní klouzal teplý a slizký bobeček – Milošek řval smíchy a lidi se ohlíželi. Té větší se obracel žaludek naruby a nepomáhalo ani to že, zavřela oči a dávivým škytáním žádala Miloška, aby ji dal papírový kapesník, ať to hovno má do čeho zabalit. Milošek zklamal, řkouc, že na takové věci má myslet ženská, že papírový nemá a hadrový nedá. Tak tam klečela v bílém, v slušivém kloboučku a  s hovnem v pravé ruce a snažila se ustát prudké nutkání hodit bobek po Miloškovi.

     Nechala jsem ji vstát a znova jsem zatlačila. Tentokrát vzdala image dámy a nahlas zaštkala „ježíši, ona zase sere!!“ Tentokrát chytila bobáneček řídký, pro změnu do levé ruky, kde se skvěl zlatý prsten s kamenem. Když jsem skončila, začala hledat odpadkový koš kam by mohla moje exkrementy vyhodit. Vylítla ven, následována mnou a Miloškem a tam si o odpadkový koš oškrabovala ruce a prsty s pláčem na krajíčku.

     Pán od letištní policie nás se zájmem pozoroval a neskrývaně se bavil. Korunu tomu nasadil Milošek, když prohlásil, proč se ta větší tolik nervuje? On by totiž počkal až se vykadím a pak by sehnal úklidovou službu a požádal je o papírové ručníky, aby měl bobeček do čeho sebrat a čím podlahu utřít, že? To je tak když, někdo zmatkuje a nepřemýšlí…..

     A už hlásili, že letadlo dosedlo a ona začala pobíhat s rukama od těla a hledala záchodky, aby si mohla omýt ruce a pak pořádně Kačenku k srdci přivinout.

     Po mém bouřlivém přivítání s tou menší, když se snažila přitisknout k sobě milovanou Kačenku a pohladit ji po hlavě, optal se Milošek, zda si pořádně vydrbala ruce, aby Katku neumazala.

      To už nevydržela a konečně ho kopla pod koleno.

 

Jak ta větší posílala mail

     Doba trochu pokročila a najednou na lumpačení a přípravu té větší do Bohnic už jsme dvě. Mě - Fency - už všichni znáte. Tou druhou je moje dcera - Abygail Fulfilled Wish, které všichni důvěrně říkáme Bibi. Je hezká, žíhaná, pořádně střelená a rozhodně se mi povedla. Když v ničem jiném, tak v lumpačení si se mnou tedy nezadá. Někdy mám dokonce pocit, že mě občas překonává. Milošek s Kačkou to berou, líčení našich lumpáren většinou ocení smíchem, ale tu pravou výchovu a přípravu na blázinec zaměřujeme hlavně na tu větší. Protože už jsem řekla, že se s Bibinou v lumpárnách střídáme, budeme se střídat i v jejich líčení. Takže dnes Bibi:   

     Ta menší chodí do práce do laboratoře, kde dělá různé rozbory, měření, vážení a podobně. Chodí pracovat buď ráno nebo odpoledne. Je to celkem super, protože když jde do práce ráno, je brzo doma a může si s námi hrát. Když jde na odpolední, je s námi celé dopoledne, pak si jenom chvilku zdřímneme a z práce dorazí ta větší nebo Milošek a máme zase o zábavu postaráno.

     Jednou - to měla ta větší celý den volno a byla doma - než Kačka odešla do práce, tak se přitulila k té větší a chtěla, aby jí do práce napsala něco hezkého, aby ji práce lépe utíkala. Mezi jednotlivými rozbory má totiž někdy čas a pak se může podívat na internet nebo na poštu. Ta větší odmítala s tím, že se nic neděje a že nemá co psát. S maminkou Fency jsme se rozhodly, že s tím musíme něco udělat. Přece nedopustíme, aby se Kačenka nudila.

     Kačenka odjela, ta větší nás ustrojila a vyvedla ven a co následovalo je v mailu, který Kačenka obdržela večer. Určitě se  nenudila a  práce jí rychle utekla :-)

 

Drahá dcero,
     píši ti mail, který jsi ráno chtěla, aby si se v práci trochu rozptýlila, Mám však silně neodbytný pocit, že naše Bibi tvá slova slyšela a vryla si je do paměti, aby mi během dne poskytla materiál pro psaní a nemučila mě trýznivá myšlenka, cože mám své dcerušce hezkého napsati?
      Nuže čti.
     Za tebou se zavřely dveře a mimo toho, že jsem naložila pračku a poklidila domácnost se nic tak úžasného nedělo. Zlom začal až v době, kdy jsem se kolem jedenácté začala chystat se psy ven. Venku na nás vykouklo sluníčko avšak od severu šla těžká mračna a já si řekla honem, honem, než začne nějaká slota. Obě naše kernice zavětřily a mumraj kolem vychystávání se ven již znáš a netřeba ho popisovat.
     Konečně jsem otevřela vchodové dveře a psi vylítli na trávník. Obě rejdily a řádily a vyštěkávaly se - no radost pohledět. Dokonce Bibi se dala bez problému lapit a připnout na vodítko. A TO MNĚ MĚLO BÝT VAROVÁNÍM A MĚLY JSME JÍT ROVNOU DOMŮ A TO HNED!!
     V "Ratibárně" (pro neznalé místní park) si Fency čmuchala své, avšak Bibi s hlavou vztyčenou - nyní vím proč - vyhlížela lotrovinu. Pak si zobla něco v trávníku. Ve své naduté člověčí pýše jsem si v kapse pohladila náhubek a pomyslela jsem si, jen pokračuj, ještě jednou ti vynadám, ještě jednou a dostaneš ho na hubu, aby jsi si uvědomila, co venku smíš a co ne. Pak Bibi kakala a zase se jí ušprajcoval konečník, a tak tentokráte sama v podřepu přibelhala se ke mě, nasměrovala zadeček se vztyčeným ocáskem a mrňoukla. No jasná výzva, abych se zase podílela na jejím problému s vyměšováním. Vydloubla jsem uvíznuté hovínko z konečníku, a protože tam zase bylo jakési poleno, svoje úvahy jsem překvalifikovala. Prostě ještě jednou a dostaneš vyhubováno a rovnou tlamajzník!!!
Prošly jsme park a šly směrem ke hřišti, pak dolů mezi domky, abychom se u gymnázia vynořily a šly domů.
     Mezi domky si Bibi poňáfavala a měla legraci z toho, že pejsani za plotem mají epileptický záchvat a nemohou ji sežrat. Fency obezřetně tlapkala za námi. A najednou jsem koutkem oka uviděla, jak Bíba rychle udělala chramst! Ha, pocem, houkla jsem, ona přišla a já si čuchla. Ano, chlemtla si hovna. A už jsem z kapsy rvala náhubek a lamentovala a kárala jsem ji. A jak byla Bíba z mého hartusení hyn šlápla zadními tlapkami do hromady hoven, co tu vysral jakýsi mamut. A budu a budu tvrdit, že blahy zapištěla a pro jistotu tam vhňácla i přední nohy.
     Fency si sedla a docela zaujatě sledovala, jak to celé psychicky zvládnu. Na její hodnocení se zeptej až budeš doma, já to z ní dolovat nebudu neb sladce spinká.
     Ruce mně vzteky vibrovaly, jak jsem se snažila Bíbě na hubu dostat ten hadrový náhubek. Bíba rejdila a tancovala a náhubek úspěšně padal na zem. Snažila jsem se přišlápnout vodítko, abych měla obě ruce volné a o to snažší manipulaci s náhubkem - ne musela jsem pomalu přišlápnout i Bíbu.
     Pak jsem vzteky chytila to naše štěně a vší silou s ní švihla o zem a ještě jednou. Tak to má za to, ulevilo se mi a protože to byl nádherný pocit, počala jsem po ní naprosto bez zábran skákat a vykřikovat - jo, jo, to je ono, jóó. No tak tohle mi všechno běželo hlavou, když jsem s Bibi bojovala o nasazení náhubku. NEBOJ, Bibi je doma a živá a zdravá, sladce spinká.
     Náhubek byl po urputném boji nasazen a já měla pocit vítěze. ZBLÁZNI SE!! - to jsem Bibině popřála, když jsem viděla, jak se vzteká a snaží se náhubek servat dolů.
      Následovala další lekce chování. Člověk nemá mít zlomyslnou radost, když vidí, jak se zvíře trápí. Bibi zabrala, vyskočila a tlamu s náhubkem vrazila do další MEGA hromady hoven a ještě si ji proroštovala. Pak si sedla a vydala mumlavé bluf bluf a přidala vítězoslavný pohled!!! Kousíčky bobků lehce vyletovaly z míst, kde se možná nacházel Bibin čumáček. Otvor v náhubku byl totiž totálně zakytován a oblemtán obsahem střev nějakého mamuta a vůbec celý náhubek vyhlížel jako když ho vypustil slon.
Štítivě jsem ho z Bíbi sundala, seděla již tiše a naprosto trpělivě a ten její oslavný pohled bych ti přála vidět. Ohlédla jsem se po Fency. Ta aby zachovala renomé, si lehla a obě očka si překryla tlapkami. Jsem přesvědčena, že v duchu řvala smíchy.
Pak tam obě seděly a čekaly, až náhubek odrbu v trávě, abych ho aspoň trochu očistila, pak jsem ho vrazila do igelitového pytlíku a kráčely jsme domů. Tedy kráčely. Holky si křepce bok po boku klusaly, huby a ouška u sebe a špitaly si o tom, jaká sranda to se mnou zase byla.
     A já abych zase trošku hodila do pohody se opájím představou jak Bibinu věším za vodítko do větví stromu, nebo jak ji nasazuji železnou masku. Kačenko, lituj mě, jsou na mě dvě.

     Papa a písni máma  

 

 

Jak jsem na scénu přišla já, Ebony

     Asi bych se měla nejprve představit. Jsem kerní holčička, která se narodila v německém Groß Glienicke, což je moc hezká čtvrť Berlína. Mojí maminkou je Xtra a tatínkem je Tino. Oba pocházejí z chovatelské stanice Cairn-Lady´s.

     Už když jsem byla u maminky v bříšku, slyšela jsem, jak paní Ilona (majitelka CHS Cairn-Lady´s) někomu říkala, že někde daleko je mladá slečna, která má moc ráda kerníky, a že jí právě umřela její fenečka Fency. A že volala paní Iloně, jestli, až se se sourozenci narodíme, by nemohla jedno štěňátko dostat. A že by ráda fenečku a nejlépe pšeničnou. Když jsem se rozhlédla kolem sebe v maminčině bříšku, tak jsem zjistila, že ostatní sourozenci jsou jeden kluk a dvě žíhané holky. Takže jsem v podstatě hned věděla, že jsem se sice ještě nestihla narodit, ale už mám někde daleko novou paničku.

     Narodili jsme se 8. října  a jak už jsem řekla, jeden kluk a tři holky. Já jsem krásně pšeničná, sestřičky tmavě žíhané. Panička si nás hned všechny vyfotila a naši fotku poslala do Prahy, odkud hned přišla odpověď, že pšeničká fenečka (tzn. já) už má páníčky a bude cestovat daleko do Čech. Od té doby jsme se fotili pravidelně, fotky se posílaly do Prahy a moje stará J a nová paníčka se domlouvaly, co a jak.

     12. listopadu se u nás doma objevila návštěva. Nejvíc mě z ní zajímala tmavě žíhaná kernička, se kterou jsem si chtěla hrát, ale ta z toho moc odvázaná nebyla. Očuchala mě a přestala si mě všímat a raději se věnovala mojí mamince a tetičkám. Zato její páníčkové mě vylovili z ohrádky od sourozenců a začali mě hladit, prohlížet, líbat a šišlat. Z toho jsem pochopila, že to asi budou moji noví páníčkové.

     Potom si sedli v kuchyni s mojí starou J paničkou a asi dvě hodiny si povídali. Seděla jsem střídavě v náručí těch cizích paniček a poslouchala, jak se baví o tom, jak se budu jmenovat. Dozvěděla jsem se, že bych ke svému příjmení (Cairn-Lady´s) měla dostat pokračování, které má začínat na písmeno E. Asi už byli domluvení, protože celkem rychle bylo schváleno, že jsem se vlastně narodila extra pro moji novou paničku (Katku) a její chovatelskou stanici, takže jméno Extra for Fulfilled Wish vlastně bylo logické. A že mně budou říkat Ebony. Tudíž mě dovolte, abych se představila svým celý jménem. Jsem Cairn-Lady´s Extra for Fulfilled Wish (ale zkráceně se na mně volá Ebony). Paráda, co? Už vidím svého nového páníčka, jak se to snaží nacpat do nějaké kolonky na výstavě :-P. To bude sranda.

     Začala jsem se chystat na cestu, ale Katka i ostatní se najednou zvedli, rozloučili se s paničkou a se mnou a zmizeli. A mě nechali doma L. Byla jsem moc smutná, ale maminka mně vysvětlila, že jsem ještě moc malá a že si pro mě přijedou asi za měsíc.

     Takže jsem se učila se chodit venčit na noviny, učila jsem se jíst i něco jiného než maminčino mlíčko, učila jsem se hlídat a štěkat a těšila jsem se na nové páníčky.

     Přijeli začátkem prosince (tentokrát bez té nosaté a bez kerničky), popovídali si s mojí starou J paničkou, naložili mě do auta a vyrazili jsme k mému novému domovu. Ta nová panička – Katka – si sedla ke mně dozadu, aby se mi nestýskalo. Chvíli jsem byla za hodnou, koukala jsem z okna a klidně jí ležela v náručí, ale pak mě to přestalo bavit, tak jsem začala trojčit a kousla jsem ji do ucha. Asi to bolelo, protože zařvala a místo chování mě zavřela do přepravky a vydýchávala to. Načež se jí udělalo blbě. Byla jsem v přepravce, sranda žádná, tak jsem usnula a Katka nakonec taky. Páníček uháněl ku Praze a teprve u hranic se udělala první přestávka, protože jsem se probudila. Vzali mě ven, tak jsem se proběhla, vyčurala na plínu, napila se a pak jsem se snažila zdrhnout skrz nějaký keř. Vymotávali mě z něj asi půl hodiny, načež jsme opět hupsli do auta a mazali dál.

     Do Prahy jsme dorazili kolem čtvrté hodiny. Zastavili jsme u nějakého parku, tak jsem si myslela, že je to zase na venčení. Ale v parku na nás čekala ta druhá panička s kerničkou, které říkají Abygail nebo Bíba. Nějak extra mě nepřivítala, čuchla ke mně a už si mě dál nevšímala, zato ta druhá panička mě okusovala, líbala a mazlila se. Když mě to přestalo bavit, tak jsem ji kousla do té skobičky mezi očima. Zařvala stejně jako Katka, a už jsem od ní měla pokoj.

     Pěšky jsme došli k nějakému domu, kde mě opět vzali do náručí a vynesli po schodech nahoru k mému novému domovu. Pustili mě už nahoře na schodišti, otevřeli mě dveře a pustili mě jako první do bytu. Hned jsem ho celý prošmejdila, našla jsem vodu, tak jsem se napila, pak jsem našla noviny, tak jsem je počurala a potom jsem upadla do přineseného pelíšku a hned jsem usnula.

 

 

 

   
WebZdarma.cz