wz

 

Jak jsme trávili dovolenou u moře

(z deníku fency)

 

   

     Nedalo se asi předpokládat, že prázdninový čas strávíme jednom někde u vody a nebudou nás čekat žádné další výstavy. Bylo to ale nějaké podivné. Polovina prvního měsíce prázdnin byla skoro pryč a vůbec nic se nedělo. Už jsme si skoro ani nepamatovaly, kdy jsme na výstavě byly naposledy. A to je u nás tenhle rok co říci.

    No ale samozřejmě jsme se dočkaly. Tedy dočkala jsem se já, když jsem s tou menší a Luckou s  Kenie a Montym vyrazila 18. července na mezinárodní výstavu do Rakouska, zatímco Bibina zůstala doma s páníčkem a tou větší. Protože tentokrát byla výstava dost daleko – až v Oberwartu, vyjíždělo se z Prahy už kolem půlnoci. Byla tma jako v pytli, padaly trakaře a cesta byla vůbec příšerná. Nejen Českou republiku, ale i Rakousko zužovaly povodně, takže jsme vlastně nevěděly, do čeho jedeme. Podařilo se nám ale bezpečně překonat všechny překážky a ráno jsme stanuly před branami výstaviště. Náš na první pohled nereálný cíl – pro mě a Kenie získat CACA a tím dovršit putování za Rakouským šampionem a pro Montyho získat dalšího CACIBA a udělat z něj Interšampiona – se začal ukazovat jako celkem uskutečnitelný, neboť jak Monty, tak Kenie a naposled i já jsme byli ve svých třídách samotní. O našich kvalitách samozřejmě víme :-), tak záleželo jenom na tom, jestli se budeme líbit panu rozhodčímu. Musíme říci, že z nás byl nadšen, posudky jsou perfektní a celkový výsledek předčil naše očekávání – Monty a já CACA a CACIB, Kenie CACA a r.CACIB. Více jsme si ani nemohli přát.

     Po ukončení rakouské výstavy by se dalo předpokládat, že se vyrazí k domovu, ale to samozřejmě neznáte naše paničky. Jedna výstava je přece málo, zvláště když se jede takový kus cesty. Takže po naložení všech věcí do Lucčina auta se celá výprava za pomoci a vedení dalšího kerního nadšence (Petry s Morrisem) přesunula na ubytování do malé vesničky nedaleko maďarského Szombathely, kde měla v neděli pokračovat kerní mise na další mezinárodní výstavě. Cíl opět jednoduchý – já další CAC do maďarského Show Šampiona, Kenie získat třetího CAC na maďarského šampiona a Monty byl po úspěchu v Oberwartu v klidu, protože Interšampiona dodělal již tam, ale přece jenom druhý maďarský CAC by se mu hodil. Opět se zadařilo, vše jsme splnili a Kenie navíc získala CACIB a já r. CACIB.

     Výstava tedy byla v pohodě, ale protože to bychom nebyly my, aby všechno šlo podle plánů, Lucka při vystavování Montyho udělala na trávě vpravo v bok, ale tento pokyn poslechlo jenom tělo, zatímco koleno pokračovalo rovně. Tzn. vrátil se jí úraz z minulého roku. Samozřejmě v nejméně vhodný čas a na nejméně vhodném místě. Byly jsme 400 km od domova a Lucka nemohla řídit ani náhodou. Naštěstí naše malá panička už má řidičský průkaz něco přes rok taky, dostává tvrdou školu od páníčka, a tak se volantu odhodlaně chopila ona a vyrazilo se k domovu. Byla to pro ni první zkušenost takového kalibru, ale podle Lucky řídila dobře, nám se taky špatně neudělalo :-) a tak jsme všichni nakonec bez problémů do Prahy dorazili. Katka dokonce odřídila i odevzdání Montyho Jitce, vyložení psů u Lucky a návštěvu pohotovosti v Motole. Tato návštěva stojí za samostatné povídání, ale netýká se to nás, tak se o tom možná něco dozvíte od Lucky na jejích stránkách.

   

     Katka tedy bez problémů dojela zpět k Lucce, kde nás vyzvedl páníček a odvezl si nás domů do Počernic. Těšila jsem se na pořádný odpočinek, s Bibinou jsem se přivítala jenom napůl a upadla do bezvědomí s tím, že budu spát alespoň týden. To jsem ale ještě nevěděla, co nás čeká dál.

     Nedělní noční návrat jsem tedy popsala, ale doma to nebylo jako obvykle. Skoro nic nebylo na svém místě, věci se stěhovaly z místnosti do místnosti, balily se kufry s věcmi páníčků i s našimi, prostě se něco chytalo. Pak už to prokecli a my s Bíbou jsme se dozvěděly, že se jede do Chorvatska do Splitu, kde si uděláme týdenní dovolenou u moře. Tedy dovolenou – oni dovolenou, my s Bibinou se budeme vystavovat. Když jsme začaly protestovat, že Chorvatsko je daleko, že tam umřeme teplem, že se přece nedá chodit a vystavovat se ve 40 stupních, bylo nám řečeno, že jedeme na noční výstavy – dvě národní a dvě mezinárodní; že se vystavuje večer, takže tam už žádné teplo nebude atd. Nakonec jsme ustoupily s tím, že tedy pojedeme, ale protože u našich páníčků nikdy nevíte, tak jsem si pojistila, aby si to nerozmysleli a náhodou neodjeli bez nás.

     Jinak tyhle výstavy mají samozřejmě svoji historii. Asi před dvěma roky paničky zjistily, že se v Rumunsku dělají noční výstavy na hradě hraběte Drákuly. Někde viděly video, obrázky atd. a usnesly se, že to musí být zážitek a že to chtějí zažít také. A začaly sondovat, jak se do Rumunska na tyto výstavy dostat. Když s tím přišly za páníčkem, řekl jim že jsou magoři, protože jet do Rumunska už je o život ať z důvodu vzdálenosti, tak silnic atd. no a že to nepřichází v úvahu. Holkám to samozřejmě nedalo, tak bádaly dál a nakonec zjistily, že v podobném duchu byly loni výstavy ve Splitu. No a protože to už je civilizace, tak bylo v podstatě rozhodnuto. Navíc se ukázalo, že v minulém roce tam skoro žádní kerni nebyli, takže bychom mohli být bez problémů se soupeři. Poplatky za výstavy byly zaplaceny dávno před prvním termínem a teprve potom začala sondáž, co a jak. Pomalu se začal rýsovat následující plán – výstavy jsou čtvrtek až neděle, tak pojedeme trochu dříve (úterý) a odjedeme trochu později (pondělí) a uděláme si zároveň týdenní dovolenou. A díky tomuto výjezdu a odjezdu se navíc vyhneme zácpám na dálnicích v Chorvatsku a Rakousku. Původně celá akce byla domlouvána jenom s Luckou, později se do plánu zapojilo více lidí. Konečné složení tedy bylo následující – Lucka s Kenie a Kamei, Petra se Samem, Jitka s rodinou (Roman, David a Gábinka) a Montym, naše celá rodina s námi (Fency a Abygail) – celkově tedy 9 lidí a 6 psů (na fotce chybí Jitka, Roman a páníček, kteří fotili; pejsci jsou samozřejmě všichni)

   

   

Po personálním ustanovení naší výstavní a cestovní společnosti se pochopitelně začaly postupně krystalizovat problémy, se kterými se v původním optimistickém rozpoložení vůbec nepočítalo:

1)   Doprava – původní nápad byl sehnat někde větší dodávku a jet jedním vozidlem. Ušetřilo by se na poplatcích, pohonných hmotách, řidiči by se nepřetěžovali, cesta by byla rychlá a pohodová. Celkem pružně se dokonce podařilo z jedné půjčovny zařídit vozidlo za rozumnou cenu a říkali jsme si, že tohle je v pohodě. Nebylo – 14 dnů před odjezdem volali páníčkovi z půjčovny, že auto někdo naboural a jiné nemají. No nedá se nic dělat, začalo se shánět vozidlo jiné. A kupodivu – nikde nebylo. Když už to bylo kritické, Jitka se rozhodla, že pojede s rodinou vlastním vozem a že tedy potřebujeme auto jenom pro 5 lidí a 5 psů. VW Caravella, kterou jsme chtěly, by byla pro nás optimální, ovšem požadované ceny byly natolik nehorázné, že jsme z toho rychle vycouvaly. Naposled se na nás usmálo štěstí asi týden před odjezdem, vše bylo po telefonu a mailu domluveno a vozítko na nás čekalo v půjčovně. Páníček ale asi měl nějakou předtuchu, protože se ještě rozhodl na autíčko jet podívat. No větší vrak opravdu ještě neviděl. Takže 5 dnů před odjezdem jsme byly bez dopravy. Opět tedy zasedla rada starších a  byl ukut následující plán – Jitka pojede svým autem (střídat v řízení se může s Romanem), Petra svým novým autíčkem vezme Lucku (v řízení se mohou střídat) a její holky a Sama. A my budeme mít auto z půjčovny, protože v tom našem není klimatizace, a to bychom asi nedojeli (no a u nás chvíli pojede páníček, chvíli Katka). Takže pro nás byla bleskem objednána Octavia combi Tour, abychom se pěkně svezli. Domluveno, potvrzeno. První průšvih nastal v neděli před odjezdem, kdy si Lucka v Oberwartu zranila koleno a nemohla řídit. Takže celou cestu musela odjet chudinka Petra sama. Bravurně to sice zvládla, ale vypadala podle toho.

   

2) Půjčovna - druhý průšvih nastal v 17. hodin v pondělí večer – tzn. 10 hodin před odjezdem. Páníček si přišel pro auto do půjčovny, všechno sepsali, prohlédli, předali a když si sedl za volant ejhle – autíčko bylo bez klimatizace. A že jiné nemají, jenom tohle. Co se tam dělo nevíme, ale nakonec přijel s úplně novým autem s klimatizací a  se vším co bylo potřeba. Jenomže to nebyl kombík. Panička si, když autíčko viděla, řekla, že se do něj nabalené věci nikdy nemohou vejít, ale je asi opravdu nafukovací. Vešlo se do něj úplně všechno, kromě vystavovacích potřeb - stoliček, boudičky a trimovacího stolu, protože tam překážela kolečka. Což konec konců až tak moc nevadilo, protože nás materiálem mohli na výstavě založit ostatní. Ale jinak jsme do něj dostali všechno, co jsme chtěli s sebou vést, včetně přepravky na Bibinu a klece na vystavování. Bylo fakt nafukovací.

3)   Ubytování – prvotní nadšení, že si někde v pohodě vezmeme tři apartmány vedle sebe, nejlépe ve Splitu, vzalo velmi rychle za své. Ono začít je shánět v květnu je asi opravdu dost pozdě. Navíc, pokud se týká ubytování se psy, tak Chorvatsko je oproti zbytku Evropy dost chudé. Většinou již přímo v požadavcích na klienty je poznámka, že pes do apartmánu nemůže – a když už psa brali, tak když se dozvěděli, že nás (pejsků) bude šest, tak s páníčkama okamžitě přestávali komunikovat. Lucka nakonec zkusila zaúkolovat „naši“ cestovku, která nám zatím vždycky poradila a pomohla a ta hledala a hledala, až našla jeden objekt. Jednalo se o vilu se dvěma apartmány, postavenou uprostřed olivo-fíko-citrono-mandarinkové zahrady. Protože už nám dávno nevadí, sdílet ubytování s Petrou a Luckou a samozřejmě se všemi pejsany, bylo rozhodnuto. Větší apartmán pro nás, menší pro Jitku s rodinou. Veškeré informace o objektu páníčkové prověřili na internetu, vše vypadalo v pořádku a bez závad. Do objektu jsme měli dojíždět postupně, protože jsme i postupně vyjížděli. Jitka ve dvě ráno, my ve tři a Petra v šest hodin. První SMS byla od Jitky s tím, že vila je super, ubytování také, ale … pozemek není oplocený,  domácí mají psa a soused asi 20 koček. Navíc cestovka nahlásila, že přijede JEDEN malý pes! Zpráva rovněž uváděla, že domácí jsou ochotní ubytovat jednoho psa a víc ne. Jitka dostala za úkol situaci vyřešit, než se dostavíme. Nevíme, jak to dokázala, ale když jsme dorazili my, tak už paní domácí moc neprotestovala, jen se Katky zeptala, kolik další psů ještě přijede. Při číslovce šest psů dohromady se pokřižovala, něco houkla na sousedku, která zahnala svoje kočky ze zahrady a sama odvedla jejich voříška k sousedům. Večer nám ho přivedla ukázat a pokusila se o jeho sblížení s námi, bohužel Monty ho okamžitě kousnul do nosu, tak toho nechala. Ten chudák pak celý týden musel koukat, jak JEHO zahradu okupuje smečka českých kernů. Navíc, a to se musím přiznat, jsme se mu postupně chodili vysmívat, na což reagoval bouřlivým štěkotem :-)

    Vrátím se zase na začátek. Vyjížděli jsme něco po třetí. Vzhledem k tomu, že jsme skoro hned najeli na dálnici, všechny kromě páníčka jsme okamžitě usnuly a probudily jsme se až v Mikulově, kde se tankovalo. Další zastávka byla až za Vídní, kde si za volant sedla Katka a spolehlivě autíčko i nás dovezla až těsně před slovinské hranice v Šentilju. Odtud opět řídil páníček a za chvíli jsme byly v Záhřebu a na dálnici na Split. Chybělo nám už něco kolem 350 km, a to bylo príma. Od Grazu jsme zastavovali pravidelně každé dvě hodiny na malé proběhnutí a napití. První krásný pohled na moře se nám naskytl po projetí tunelu Sveti Rok a potom z Maslenického mostu. Poslední větší zastávku jsme si dali u Skradinu, kde dálnice přejíždí po vysokém mostě, pod kterým je krásná zátoka. Navíc je zde vybudováno parkoviště s vyhlídkou na záliv. Bylo zde krásně a poprvé jsme zde uslyšeli cikády, přičemž jsme si nemohli nevzpomenout na film Slunce, seno a erotika, kde paní Růžičková říká: „Táto slyšíš, ty cikády řvou jako kráva“. Museli jsme jí dát za pravdu, a to jsme ještě netušili, že nás podobný koncert bude čekat i v naší vile v podstatě od rána do večera, protože v zahradě jich sídlilo nejspíš milion.

     Ze Skaradinu už to byl jenom skok na sjezd u Prgometu a odtud jsme sjížděli po krásné klikaté horské silnici k místu našeho ubytování v Trogiru – části Donji Seget. Naše vila byla cca 500 m od moře na vyvýšeném místě, takže jsme z terasy přes stromy v zahradě viděli záliv a město Okrug  na ostrově Čiovo.

   

   

     Vila byla pro naše potřeby naprosto perfektní, před apartmánem byla do zahrady otevřená velká terasa, na kterou sluníčko svítilo jenom ráno, než se dostalo nad dům a pak na ní byl celý den krásný chládek. Vyvalovali jsme se na ní od rána do večera, a to i přesto, že jsme měli možnost kdykoli odejít do klimatizovaných prostorů apartmánů. Ale venku to bylo mnohem zajímavější.

   

   

     Jitka, která dorazila jako první, už stihla prozkoumat okolí a poradila nám, co a jak. Proto páníčkové jenom nanosili tašky do pokoje a hned jsme všichni vyrazili k moři. Jako správná dáma jsem vešla do moře pouze po kotníčky a posleze po bříško, a to by mě bohatě stačilo, samozřejmě ta menší mě chytila a odnesla mě do hluboké vody, abych musela plavat. Tak jsem se urazila, doplavala jsem na břeh a pak jsem se uvelebila na molu a pozorovala okolí. Bibina naopak okamžitě vlítla do vody a začala blbnout jako vždy. Než jsme šly do vody dostaly jsme samozřejmě vydatně napít. Nevěděla jsem proč, když před námi bylo vody od nevidím do nevidím. Takže jsem si samozřejmě chlemtla stejně jako Bibina mořské vody. Fůj, to byl hnus. Šklebily jsme se, prskaly a hlavně Bibi nebyla schopna pochopit, jak je možné vidět tolik vody a nemoci se napít. Když jsme se vydatně společně s páníčky v moři osvěžili, odebrali jsme se zpět do vily. Na verandě už upadlo tělo unavenému Montymu, mně a dokonce i Bibině se stalo totéž, a tak vybalování věcí páníčků bylo bez problémů, protože jsme se nikde nemotali. Když se večer dostavila Lucka s Petrou a zbytkem smečky, byl čas tak akorát na přivítání a opětovný odchod do hajan.

     Jen tak mimochodem, vzhledem k tomu, že po koupání v moři bylo potřeba opláchnout slanou mořskou vodu, měli domácí na zahradě sprchu, kterou všichni po příchodu z koupání používali. Stejně tak bylo potřeba opláchnout nás, abychom se soli z kožíšku zbavili. Pan domácí později přišel s nápadem, jestli páníčci nechtějí pro nás zlepšovák. Toho se okamžitě ujala Lucka a pečlivě nás odsolovala, chladila, koupala a namáčela snad desetkrát denně. Na druhou stranu musíme říci, že to bylo příjemné a vydrželi jsme ve vodě dost dlouho, aniž bychom se drápali ven. No a po koupačce pochopitelně muselo následovat osušení na sluníčku a opalování bříška.

     Středa byl jediný den, kdy nás nečekala výstava, a proto  se páníčkové rozhodli jej strávit dopoledne a večer u moře a přes den na zahradě pod olivami a citrusovníky. Užívali jsme si to společně s nimi. Nakonec k nám k večeru přišli i domácí na kus řeči a okouknout nás, jako výstavní pejsky. Samozřejmě jsme se předvedli v tom nejlepším světle, jak to umí jenom kerni a od té doby byli domácí na naší straně. Každý den jsme od nich dostávali rajčata, okurky a broskve z jejich zahrady. My jsme mohli všude a do sytosti jsme toho využívali. Večer jsme si užili všichni při grilování na terase (dokonce jsme občas i něco dostali), protože středeční večer byl jediný, kdy jsme se mohli všichni sejít. Další dny už byly večer výstavy, a proto jsme se různě dělili a rozjížděli.

     Čtvrtek byl ve znamení první národní výstavy. Brzy ráno opět koupačka v moři, aby byla kvalitní srst, dopoledne nácvik stavění a balení stanu. Holky si totiž vyhlédly na zahraničních výstavách stan, který by nám i jim ulevil v případě velkého tepla, případně je ochránil před deštěm. Stan byl doma objednán a doručen těsně před odjezdem do Chorvatska, takže se s ním holky také musely naučit zacházet. Je bezvadný – vyhodíte ho do vzduchu a on se během 2 vteřin rozloží a postaví úplně sám. Fakt. S balením je to trochu horší, ale po dvou nácvicích to Kačka s Petrou zvládaly naprosto bez problémů. Stan sloužil naprosto perfektně všechny čtyři výstavy, chránil před sluníčkem, před komáry a nejenom my pejsci jsme se v něm v klidu před vystavováním vyspali.

     Na první výstavu se muselo vyrazit brzy. Už v 16. hodin Jitka, která celou dobu sloužila jako přepravní společnost,  naložila do svého auta Lucku, Kačku a Petru, všechny vystavované psy a vrazili do Splitu na ragbyový stadion, kde se měly konat výstavy. První den byla registrace na všechny čtyři výstavy, tak to trvalo déle než v ostatní dny, a proto tam musely být tak brzo. Další dny už v pohodě jezdily po 18 hodině a v pohodě stíhaly.

     Stadion byl pěkně vyzdobený, bylo v něm 14 kruhů. Krátce střižený trávník, na něm v květináčích velké palmy, dostatečně velké kruhy postavené ze žlutě natřených dřevěných plůtků, na ploše postavené konstrukce s halogenovými světly, které večer plochu bez problémů nasvítily. No opět něco jiného, než známe. Výstava začala v osmnáct hodin hymnou, předtančením místního uměleckého souboru a představením všech rozhodčí. Kerníci všechny dny chodili až v závěru soutěží, tzn. většinou do 23 hodin měli volno a klid a většinu času prospali ve stanu – stejně jako páníčci.

     První den se vystavovala jenom Bibina – na národní výstavě získala V1 a PRM, což je obdoba našeho CAJCe. Junior BOB dostal Sam. Bíba se předváděla hezky, paní rozhodčí ji pochválila, posudek je velmi dobrý.

     Páníček s tou větší mezitím navštívili večerní Trogir, prohlídli si město, udělali pár fotek a nakoupili na nočním trhu zeleninu a jídlo na další den.

   

   

   

     Pátek znamenal první mezinárodní výstavu. Moře jsme tentokrát ráno vynechali, protože paničky a vystavovaní pejsani se vrátili kolem jedné hodiny a ráno zaspali. Takže k moři nakonec vyrazili všichni až po desáté hodině, a to na pláž, kterou objevil den předtím Roman s Jitkou. Pláž byla nedaleko hotelu Medena, moře krásně modré, ale plné ježků a přímo nad našim ležením hospůdka s místním pivem Karlovačkem, které podle páníčků vůbec nebylo špatné. Vzhledem k tomu, že následující dva dny měli v restauraci akci a pivo bylo jenom za 10 kun (běžně 14 kun), strávili zde páníčkové nejednu chvíli a vypili nejeden půllitr.

     V téhle hospůdce páníčky také přepadl místní nadháněč Antonio, který lanařil návštěvníky na rybí piknik. Slovo dalo slovo a objednali se na sobotní dopoledne. Bohužel bez nás pejsků. Ale nakonec jsme byli rádi, že jsme nejeli, protože podle jejich vyprávění tam bylo moc teplo a také nevíme, co by s námi udělala plavba lodí.

     Večerní výstava proběhla ve stejném duchu jako den předtím. Bibinu jsem tentokrát doplnila i já. Bíba opět zabodovala, opět získala V1 a PRM a navíc porazila Sama a získala Junior BOB. Já jsem skončila za slovenskou Melany druhá. Ani jsme se moc nedivili - moře, sluníčko a další okolnosti nesvědčily o mojí kvalitní přípravě na vystavování. Ale koneckonců o nic nešlo a pro mě i páníčky byl důležitější relax. Stejně tak k tomu přistoupila i ta menší a výsledek neřešila. 

 

 

    Sobota byla ve znamení objednaného rybího pikniku. Páníček mně večer vyprávěl, že v deset hodin k molu u hotelu Medena připlula loď, na kterou se nalodili. Jeli všichni, kromě Lucky, která s nimi odmítla jet, a tak dělala psí mámu. Lodička nebyla z největších, přesto se na ní vešlo kolem 80 lidí. Vzhledem k velikosti nebyla také moc stabilní, takže některým jízda neděla zrovna moc dobře. Hodinu a půl je povozili po zálivu a pak přistáli v městečku Maslinica na ostrově Šolta. Zde měli něco přes hodinu na to, aby se na místní pláži vykoupali a osvěžili, případně se mohli jít podívat do místního hradu. Po opětovném nalodění zase hodinu pluli na ostrov Čiovo, kde nedaleko kempu Labaduza měli připravený oběd – grilovanou rybu se zeleninovým salátem, chlebem a červeným vínem. Jak jim sliboval Antonio, vše bylo all exklusive, takže bylo na přidání a opravdu se najedli a pochutnali si. Jednu a půl ryby snědla dokonce i Kačka, která ryby nejí. Po další hodinové koupačce se zase nalodili a asi po hodině přistáli opět u hotelu Medena. Domů dorazili kolem 18 hodiny, přičemž Lucka už měla napakované a nastartované auto a naložené psy, k nim doložila Jitku, Kačku a Petru a vyrazily opět na výstavu. My ostatní jsme opět lenošili na zahradě a na terase.

   

     Večerní národní výstava opět bez problémů, Bibina opět za V1 a PRM, navíc znovu porazila Sama a získala opět Junior BOB. Tím splnila podmínky pro získání titulu Chorvatský junior šampion, stejně jako Sam. Monty s Kamei byli přihlášeni do soutěže párů, tak se tentokrát hodně protáhlo a do vily se všichni vrátili až ve dvě hodiny v noci.

   

     Hned ráno Lucka představila páníčkům kamarády, které si našla, protože se jí stýskalo, když byli na lodi a ona tu byla s námi sama. Moc úspěchu s nimi neslavila, holky většinou ječely a utíkaly a nám je půjčit nechtěla, přestože my bychom zájem měli.

     A když už se chlubila Lucka, pochlubil se i můj páníček. Bibina večer při lítání po zahradě srazila netopýra. Nevím, jak se jí to povedlo, ale přestože se říká, že netopýr se chytit nedá ani do ničeho nenarazí, tak Bíba to dokázala. Odrazila ho někam do trávy a potom ji páníček odvolal a ona ho už nenašla. No a páníček se šel ráno pod strom podívat a tam ho našel. Při pádu na zem se na něj nalepila taková pichlavá tráva, slepila mu křídla a tělíčko a on nemohl odlétnout. Páníček se ho tedy snažil vysvobodit, celé to trvalo snad půl hodiny, protože tráva opravdu pevně držela a páníček se bál, aby mu neroztrhal křídla. Nakonec se vše podařilo, netopýrka jsme pověsili do tmavého místa na fíkovníku a večer už zase vesele lítal v zahradě a lovil komáry.

    Neděle byla ve znamení odpočinku. Po obědě proběhla bojová porada, kde se páníčkové nakonec usnesli, že naše mládí už nemá cenu na výstavu tahat, protože splnili a získali, co mohli. Takže dostali volno a na výstavu odfrčeli jenom Lucka s Jitkou a jejími dětmi, které se chtěli na výstavu podívat. My ostatní jsme se byli v moři vykoupat, pak jsme tábořili na zahradě a večer se Kačka s Petrou nechaly odvézt do Trogiru, který si chtěly prohlédnout a kde chtěly nakoupit nějaké dárky. Kromě prohlídky památek zde ochutnaly vynikající zmrzlinu, která s tou českou nemá zrovna moc společného. A to co je na obrázku je prosím JEDEN kopeček.

     Před odjezdem jsme ještě zažili požár, který se rozšířil na ostrově Čiovo, přímo přes záliv proti našemu ubytování. Protože byl částečně v nepřístupném terénu, na hašení se podílely letadla a musíme říci, že jejich piloti jsou opravdoví profíci. Přistání na vodě, nabrání vody, odlet k požářišti, vypuštění vody s naprostou přesností do centra požáru a opětovné přistání jim trvalo něco kolem tří minut. A tak to opakovali celé tři hodiny do uhašení požáru. Kloubouk dolů před jejich uměním.

     Pondělí již bylo ve znamení balení a přípravy na cestu domů. Po rozloučení s domácími, kteří nakonec přišli na chuť i stádu psů v domě, jsme ještě zajeli na břeh moře, kde proběhlo skupinové focení a pak už jsme vyrazili k domovu. Jitka opět uháněla napřed, Petra v jednom autíčku a páníček (a chvílemi Kačka) v druhé v klidu ukrajovali kilometry domů. Cesta byla opět super, silnice bez aut a hranice bez zdržování, prostě to utíkalo. Nejeli jsme spolu, ale přesto jsme o sobě věděli. Nakonec se všichni po telefonu dohodli, že se v Mikulově zastaví na večeři. Obsadili jsme zahrádku v super grilu, dali si dobré jídlo a pití a potom už nezávisle na sobě razili na Prahu. Cesta trvala s večeří a zastávkami asi 12 hodin – o půlnoci jsme byly všichni doma.

     

    Musím říci, že se nám dovolená opravdu líbila. Když se sejde parta lidí, která má něco společného, tak je vždy o zábavu postaráno. Určitě budeme příští rok uvažovat o tom, jestli si tento pobyt nezopakujeme, už proto, že jsme od našich bytných pozvaní na další dovolenou, tentokrát už beze strachu, co si počnou ve svém domě s tolika psy.

   
   
   
   
   
   
 Miloš